Prostě se na to vykašlete

Všichni máme nějaké potíže, starosti, bolesti a trápení. Ty přirozeně život přináší. Ale ve skutečnosti opravdu jediná potíž je, že si myslíme, že právě to „moje“ trápení je tou nejdůležitější věcí na světě. Když nás něco trápí, je velmi těžké se tím nezabývat, nemít toho doslova „plnou hlavu“. Ale čím víc na to budeme myslet, tím náš tzv. problém bude větší a větší. Tak to prostě funguje: čemu věnujeme pozornost, tomu dáváme sílu. A tak se může stát, že se náš život bude točit jen kolem našich starostí a bude jeden velký problém. Opravdu chceme takový život?

Zkuste 21 dní (to je doba, po níž může jakákoliv změna proniknout do vědomí i těla) každý večer lehnout si na podlahu a jenom dýchat doprostřed hrudníku. Nádech – přijímám mír a klid, výdech – pouštím všechna svoje trápení, vše co nepotřebuji. Stačí 5 minut. Pouhých 5 minut z oněch čtyřiadvaceti hodin a svět se změní. Ukáže vám svou radostnou a milující tvář plnou pestrých barev  🙂

Posted by Marika Mariewicz in Tipy pro zdraví a radost

Smutek k životu patří, společnost ale chce “hepy” a výkonné roboty

Na smutek a bolest je třeba si udělat čas. Zní vám to podivně nebo až podezřele?

Velmi dobře znám takový ty “moudrý” zaříkavadla (btw. které jsou schopna, pokud je člověk přijme za vlastní,  stát se tím nejprudším jedem) typu: “Nojo, on/a nemá co dělat, tak se v sobě šťourá”. A co když je to jinak? Co když prostě on/a cítí, že krom toho, že život přináší povinnosti je tím nejdůležitějším a skutečným závazkem Životu udělat prostor pro svá srdce a otevřít se tomu, co je v nich ukryto či roky nebo desetiletí dušeno? Co když právě ten rádoby zodpovědný a činorodý člověk, který se “v sobě nešťourá” a stále něco “musí”  (a pokud zrovna ne, jistě si něco okamžitě najde) je pouze otrokem společenského tlaku a útěku před sebou samým?

„Smutek je základní emoce, přirozená, vrozená. Pomáhá odžít a vyčistit trápení, která v životě nastanou,“ vysvětluje v magazínu Balanc psycholožka a psychoterapeutka Leona Dyrehauge. Více ZDE

 

Posted by Marika Mariewicz in Tipy pro zdraví a radost

Máj, lásky čas…

„ Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj….“

Láska. První, romantická, vášnivá, zralá a hluboká, vyčpělá, platonická, nešťastná, naplněná, doposud nenalezená a nepoznaná… Jak to máte Vy? 🙂

V současné době žijí miliony lidí v tíživém vnitřním rozporu. Na jedné straně toužíme po pocitech a vztazích, které jsou intenzivní a naplňující. Současně však máme velké obavy se takovým prožitkům otevřít. Možná kdesi na začátku otevřenost byla. Ale pak přišlo jedno zranění, za ním další… a spolu s tím kdesi uvnitř rozhodnutí, že takto se už nenecháme dál zraňovat. Mnohým tato opatrnost a podvědomý strach brání navázat bližší vztah s druhými lidmi, životním partnerem, eventuálně obojí. A snad ještě větší množství lidí žije odcizené vztahy, ve kterých partneři žijí „vedle sebe“ a nikoliv spolu a pečlivě se schovávají do svých obranných krunýřů.

Když jdeme o úroveň hlouběji zjistíme, že se uzavíráme sami před sebou. Že jsme ztratili autentický, hluboký kontakt s vlastními pocity, emocemi a touhami. Se životem. Že cítíme “tak trochu” nebo nic moc. Že vlastně už nevíme, co by nám udělalo radost. Naše srdce je pečlivě zakryté vrstvami obav, které fungují jako emoční brnění. To nás sice chrání před bolestí, ale spolu s tím nám zabraňuje cítit i lásku a radost. První vrstvy emočního brnění jsme si zpravidla začali vytvářet už v dětství. Velké množství lidí vyrostlo bez jednoho z rodičů. Nebo tam jeden i oba nebyli přítomní tak, jak jsme jako děti toužily a bylo pro nás nezbytnou, životní potřebou. Pro dítě je to taková bolest, že se spontánně uzavírá. Pochopitelně hrají velkou roli už první chvíle života a případné odloučení novorozence od maminky (běžná praxe v porodnici). Čerstvá miminka bez symbiotického kontaktu, na němž závisí jejich život, řvou své zoufalství do světa někdy až do úplné rezignace a totálního otupění, aby zachovala alespoň své základní biologické funkce.

Tyto primární životní “otisky” podvědomě modelujeme i v dalších vztazích svého dospělého života. Přátele a partnery si pouštíme k tělu jen natolik, nakolik to dokážeme. A pokud naše hluboká potřeba kontaktu a lásky s oběma rodiči nebyla plně nasycena v raném dětství, máme tendenci vstupovat s lidmi do polovičatých vztahů plných emočních kompromisů, nebo se vztahům podvědomě zcela vyhýbáme. A tak řada lidí volí život o samotě, nebo “samotu ve dvou” a svoji hlubokou, vytěsněnou potřebu lásky, doteku, kontaktu saturuje dostupnějšími způsoby a prostředky. Ale každá samota v sobě nese i bolest, prázdnotu a pečlivě střeženou touhu.

Je zde pro nás ještě nějaká jiná možnost? Ano. Neskrývat se, neutíkat. Odložit krůček po krůčku svá brnění a odvážit se podívat na své bolestivé jizvy a rány. To je zároveň i cesta k vlastnímu uzdravení, uzdravení našich vztahů a plnosti Bytí.

Přeji vám mnoho lásky ve vašem životě 🙂

Posted by Marika Mariewicz in Tečka nad Ypsilonem

Jarní očista těla a duše

Jaro je pravým časem pro vnitřní očistu těla. Je to období, kdy je organismus na detoxikaci nastaven nejlépe a po dlouhé zimě ji potřebuje. Zde je v kostce pár tipů, jak se „jarně vyladit“:

Po zimním období jsou funkce organismu oslabeny. K účinnému restartu patří zvýšení přísunu vitamínu C. Co se týče jarní očisty, stačí jít na procházku a všechno máte přímo na talíři. Kopřiva, pampeliška, sedmikráska čistí krev a posilují játra. Dáváme na chleba, do pomazánek, salátů, polévek nebo připravíme jako čaj. Není náhoda, že k jaru se přiřazuje v Tradiční čínské medicíně zelená barva, takže pokračujeme petrželí, pažitkou, česnekem medvědím, řeřichou, špenátem a naklíčeným obilím, ev. sáhneme po tzv. „zelených potravinách“ (Mladý ječmen, Chlorella), které, co se týče restartu organismu, pro mne osobně neodmyslitelné Do jídelníčku nezapomeneme zařadit semena (např. slunečnice nebo sezam jsou přímo balzám pro játra pro svůj obsah bílkovin a vitamínu B a E). Ze zeleniny jsou výborné ředkvičky, červená řepa, mrkev nebo kysané zelí, z ovoce pak jaro nabízí na podporu správné funkce našeho těla jahody a třešně. Pijeme šípkový, ibiškový či meduňkový čaj, ideální pro očistu jater a žlučníku je vypít na lačno vymačkaný citrón s polévkovou lžící olivového oleje a čerstvou mrkvovou šťávou. Jídlo tolik nevaříme, ale jíme ve větším množství stravu syrovou nebo jen lehce tepelně upravenou. Čemu je dobré se naopak vyhnout je alkohol, živočišné tuky, tučná masa, uzeniny, vejce, větší množství soli. Omezíme mléčné výrobky na občasné přírodní, kysané.

Na keltský Beltine (dnešní „Čáry“) lidé oslavovali příchod jara, tepla a zrození. Zapalovaly se velké ohně a oheň symbolicky očistil lidi i zvířata od neduhů a nečistých myšlenek, které se nashromáždily v temném zimním období. Ohně v domácích krbech se uhasily a zapálily se nové.

Očišťujeme-li své tělo, očišťujeme zároveň svým způsobem i svou mysl a ostatní úrovně vědomí. A naopak. Když máme dobré životní období a jsme šťastní, máme najednou mnohem více vitality, zlepší se nám zažívání, přestane nás zlobit krční páteř, rozzáří se pleť, i pohyby a držení těla jsou najednou mladistvé a plné života. Zkrátka cítíme se i vypadáme skvěle. “Uhasit starý oheň v krbu a zapálit nový” je prostě dobré. Je dobré zbavit se starého a nepotřebného a vytvořit tak ve svém nitru místo pro hodnoty, které náš život učiní smysluplnějším a radostnějším. Neznám krásnější okamžiky, než když se ve mně něco pohne, zboří (většinou to, co již bylo léta na spadnutí) a člověk uvidí svět a sám sebe trochu jinak. Jasněji, barevněji, podstatněji.

Občas je potřebné si udělat v sobě inventuru a na chvíli se zastavit (vždyť tak málo to děláme a tak mnoho je nám toho zapotřebí). Udělat si prostě čas sami na sebe. Na jeden večer, na jeden den o víkendu, nebo kdo může i déle. Chvíle o samotě přináší mnoho, zvláště trávíme-li tento čas tak, že se oprostíme od běžné rutiny a těch všech „neodkladných“ činností. Ideálním místem je příroda, kde se myšlenky většinou samy zklidní a my můžeme hlouběji nahlédnout do svého srdce. Netřeba ničeho víc, než klidu mysli, protože naše srdce dobře ví, co nám neslouží a brzdí nás na naší životní cestě. Mohou to být staré křivdy, které jsme dotyčnému nedokázali odpustit, situace, jejichž řešení neustále odkládáme, připoutanost k něčemu či někomu, kdo už do našeho života prostě nepatří, letitý strach přiznat před někým či před sebou samým svoji životní chybu. Opustit staré věci lze i symbolicky, kdy si napíšete na papír konkrétní formulku v přítomném čase (např. odpouštím ti) a papír rituálně spálíte v ohni. Po svém návratu pak, bude-li toho zapotřebí, uděláte ty správné kroky. Tak, aby váš život rozkvetl v plné své kráse.

Posted by Marika Mariewicz in Tipy pro zdraví a radost

Volba

“Nerovnost lidí a nerovnost země
jen na kolenou pocítíš.
Miluj však obě. A miluj o to spíš
že není lásek, je jen jedna láska,
tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž“
(Vladimír Holan)

Pokud k sobě samému nedokážeme cítit lásku (otevřít se jí…), tak se pokusme alespoň se sebou soucítit. Jestliže se neustále budeme pouze obviňovat za to, co jsme udělali či neudělali, odsuzovat svoje slabosti a utápět se v pocitech studu, viny, trapnosti, malosti, strachu atakdále, stále budeme žít pouze v lživém obrazu o nás samých, který jsme si nevědomě vytvořili.  Pokud na sebe stále dokola aplikujeme vzorce, kterými jsme byli infikováni jako maličké děti  (kdy jsme neměli možnost se vůči nim jakkoliv vymezit a přijali jsme je za vlastní,  protože děti přijímají vše bezvýhradně) pak jsme dosud nepřijali zodpovědnost za svůj vlastní život.

Nyní už máme na výběr, zda se budeme trestat a působit si další a další bolest a tím šířit tuto infekci, tento jed do světa kolem nás, nebo svým dosavadním zraněním nabídnout lék v podobě soucítění a živé, láskyplné účasti tak, abychom mohli žít svobodně a v Otevřenosti…

Posted by Marika Mariewicz in Tečka nad Ypsilonem

Po čem toužíš ze všeho nejvíce?

„Po čem toužíš ze všeho nejvíce?“ „Cože? To má být všechno, co může život člověku nabídnout?“ ; zaslechneme jednou nečekaně ve svém srdci…
Naslouchat tomuto hlasu nás děsí a svůj strach se snažíme různě maskovat. Například začneme svému vnitřnímu hlasu odpovídat zdánlivě ctnostnou, ale ve skutečnosti pokryteckou a velmi nebezpečnou otázkou: „Nejsem vlastně sobec, když mne napadají takové věci? Vůbec nám nepřijde na mysl, že by k nám skrze naše nejhlubší touhy mohl promlouvat sám Bůh.

Jak jedná Bůh, můžeme názorně vidět na příběhu o uzdravení slepce Bartimea:
Když Bartimea zavolali k Ježíši, Ježíš se ho zeptal: Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51)
„Mistře, ať vidím“, „Jdi, tvá víra tě zachránila“, řekl mu na to Ježíš (Mk 10,52)

I každého z nás se ptá Ježíš (nebo prostě naše srdce): “Po čem nejvíce toužíš?“, „Jaké je tvé nejniternější přání?“
Na tuto otázku odpovídáme podle toho, jak velká je naše žízeň. Potíž je v tom, že ze svých přání máme strach. Při představě, že bychom je měli jasně vyjádřit, nám naskakuje husí kůže. Jakmile však svoji touhu vyjádříme, můžeme si být jisti, že dojde naplnění.

/André Daigneault; Krize jako šance

Posted by Marika Mariewicz in Tečka nad Ypsilonem

Nechte rozzářit slunce ve vašem břiše!

Pozdnímu létu (srpen, září) je přiřazován element Země. Je to období dozrávání a hojnosti, v životě člověka symbolizuje dospělost a již plnou zralost, tedy i stabilitu. Elementu Země je přiřazována orgánová dvojice Slezina-Žaludek, zajišťující transformaci potravy na životní energii. Není náhoda, že právě tyto orgány jsou uloženy v břišní dutině, tedy z hlediska prostorového uspořádání těla – v našem Středu. Nejen starověké civilizace Východu věděly o fundamentálním významu této oblasti pro náš život. I např. v Bibli je psáno „Moc jeho v bedrách jeho, a síla jeho v pupku břicha jeho.“ [Job, 40,11] . Toto místo našeho těla je generátorem energie, mj. i přítomností solárního plexu, tzn. sluneční, nervové pleteně.

Podobně jako Slunce není jen prostorovým středem naší sluneční soustavy, ale především jeho centrem energetickým, je tomu tak i v našem těle. Kultivací Středu se zabývá téměř každá tradice. Připomenu třeba jen asijská bojová umění, jógu, učení starých Druidů etc. Pokud nemáme silný Střed, chybí nám v životě zmiňovaná
stabilita a ukotvení, orientace v sobě i ve světě a z ní plynoucí jasnost úsudku, rozhodnost a především schopnost měnit naše představy v reálné činy. Se slabým Středem jsme vláčeni okolnostmi, nejsme pány svého života.

Zde nabízím několik jednoduchých cvičení, jak svůj Střed a tedy i jmenované orgány posílit:

1) Rozhýbejte své břicho

Životní síla proudí z oblasti Hary, jak je toto místo nazýváno v japonských bojových uměních, a značí „život“. Nachází se cca 3 palce pod pupkem. Na rozproudění této energie i energie solárního plexu se podílí především bránice. Je-li břicho stažené (např. vlivem stresu ) nebo naopak příliš ochablé, bránice nemůže fungovat správným způsobem. Je třeba, aby naše břišní svaly byly silné a zároveň pružné.V sedě s vyrovnanou páteří položte dlaně na břicho a s hlubokým výdechem vtáhněte břicho a přitlačte je dlaní k páteři. Při nádechu tlačte břichem do dlaní. To opakujte 10 x po sobě několikrát za den.

2) Nácvik bráničního dýchání

Nedaří-li se vám břicho rozhýbat, posaďte se rovně na židli a vyrovnejte bederní páteř. Neopírejte se. Dlaně položte na břicho a volně dýchejte, tak jak je to pro vás přirozené. Sledujte, co se děje pod vašima rukama. Zdvihají se dlaně při nádechu či nikoliv? Mnoho lidí dýchá obráceně, s nádechem břicho vtahují. Patříte-li mezi ně, položte se pohodlně na zem na břicho, zavřete oči, uvolněte se a sledujte, jak se Vaše břicho s každým nádechem opírá do podložky. Jde to samo, Vaše bránice se umí sama vyklenout, protože v této poloze se může volně pohybovat. Pak se položte na záda a opět položte dlaně na břicho a sledujte jejich pohyb. S výdechem si pomozte dlaněmi, kdy břicho přitlačíte k páteři na delší dobu a zadržíte dech. Až ucítíte potřebu se nadechnout, rázně uvolněte dlaně, břicho se samo vyklene. Opakujte maximálně 5x. Se zavřenýma očima pak opět dýchejte volně alespoň 5 minut.

3) Naplňte své tělo energií

Položte se pohodlně na břicho, zavřete oči a volně dýchejte. Nechte si chvíli na uvolnění a pozorujte jak s nádechem břicho tlačí do podložky. Uvědomujte si kontakt vašeho těla a břicha se zemí. Pak si představujte ( pro začátek je většinou třeba si pomoci představou, ale v podstatě se tento proces děje sám od sebe, jen si to neuvědomujeme), jak s každý váš nádech přivádí do břicha energii Země a s výdechem proudí do celého těla a vyživuje jej. Všímejte si, kam energie proudí tj. která místa či oblasti jsou tzv. „hladová“.

Cvičení (stačí jedno z nich) praktikujte alespoň 21 dní, což je čas, který potřebujeme, aby se nové návyky v našem těle a mysli ukotvily.

Ať z vás slunce září, nejen v srpnu a září! 🙂

 

Posted by admin in Tipy pro zdraví a radost

Jak přežít tropy ve městě?

Dovolená je za vámi nebo vás teprve čeká, moře nebo zasněžené vrcholky hor jsou daleko, prostě běžný pracovní týden v rozpáleném velkoměstě a do mrazáku se nevejdete?

Nabízím v kostce pár tipů, jak to přežít ve zdraví:

– Šetřete energií, kterou v takovémto klimatu váš organismus potřebuje pro zachování optimálního fungování, a nepřehánějte to s prací, ať už fyzickou či mentální. Nejste líní, je prostě vedro na padnutí.

– Zchlazujte své tělo, jak jen to jde. Bazén, sprcha, nebo jen do studené vody vložit ruce a předloktí, ev. chodidla, ideální je si namočit celou hlavu, protože ta to odnáší nejvíce a mít fungující mozek se hodí 😉 Pokud nejezdíte do práce klimatizovanou limuzínou,, doporučuji si brát do lahvičky s rozprašovačem vodu, kterou se kdykoliv a kdekoliv můžete osvěžit.

– Pitný režim? Jasně, to ví každý. Ale co? Ideálním ochlazovačem jsou zelené superfoods – mladý ječmen, chlorella, spirulina. Dále to jsou sypané zelené čaje (ideální je japonská Matcha), z bylinek doporučuji mátu nebo ibišek súdánský (známý také pod jménem Karkade). V neposlední řadě jsou to zeleninové a ovocné freshe, mošty a smoothies a samozřejmě voda, nejlépe z kohoutku a filtrovaná. A jaká teplota nápojů? Pokojová. Nápoje z ledničky nebo s přidáním ledu blokují vnitřní orgány, které se snaží vyhnat horko z těla na periferii a ochladit jej, takže i když máte subjektivní pocit zchlazení, celková teplota vašeho organismu se paradoxně zvýší.

– A čeho se lépe ve prospěch celkové pohody zříci? Všeho, co zahřívá. Alkoholu (pokud si dáte pivo, doporučuji Plzeň, z vína sekt, nebo střik z růžového či bílého), koření (především zázvor, skořice, hřebíček, paprika, pepř,… ale většina koření je spíše zahřívající povahy), kávy, která nejen zahřívá, ale ještě navíc dehydruje (pokud si ji dáte, tak na to pamatujte, ale co se týče „nakopávačů“ – Matcha má stejné schopnosti bez nežádoucích účinků), tučných mléčných výrobků (především plísňových sýrů), uzeného, smaženého a grilovaného masa (ale chápu, že grilování je prostě v létě “in” a rady pro zdraví nejsou všechno) 🙂

Posted by Marika Mariewicz in Tipy pro zdraví a radost

Léčivé schopnosti zvířete v nás

Každá bytost (člověk i zvíře) má v sobě samoregulující mechanismy, jimiž se snaží nastolit rovnováhu systému. Lidský mozek, kterému se často říká trojedinný, sestává ze tří ucelených částí. Ty jsou obecně známy jako plazí mozek (instinktivní), limbický systém (emoční) a neokortex (racionální). U zvířat se ony samoregulující mechanismy odehrávají zcela přirozeně a především rychle (protože instinktivně). Člověk má v tomto případě stíženou situaci, protože u něj dominují emoce a rácio. Příklad: Antilopa je dostižena predátorem. Padá k zemi – vzdává se blížící se smrti. A to i tehdy, když ještě není raněná. Nehybné zvíře nepředstírá smrt. Instinktivně vstoupila do změněného stavu vědomí, do kterého v okamžiku bezprostředně hrozícího nebezpečí upadají všechny savci. Fyziologové o tomto stavu mluví jako o reakci “znehybněním” nebo “zamrznutím”. Pokud by se stalo, že by nebezpečí pominulo, antilopa doslova setřese zbylé následky zmrazení a opět získá plnou kontrolu nad svým tělem. Vrátí se do normálního stavu jako by se nic nestalo. U člověka by tomu díky dispozicím neokortexu nebylo. Zmrazenou energii většinou nedokáže vybít a vzniká trauma, které provází celá řada nejrůznějších symptomů – od běžných fyziologických problémů k psychickým obtížím (úzkost, deprese apod.) či psychickým nemocem.

V dnešní době naše přežití závisí spíše na schopnosti myslet, než na schopnostech instinktivně , fyzicky reagovat. Následkem toho se většina z nás oddělila od svého přirozeného, instinktivního já – zejména od té části sebe sama, kterou můžeme s hrdostí, ale nikoliv pohrdáním nazývat zvířetem. Nemáme-li snadný přístup ke zdrojům, které nám poskytuje instinktivní já, dochází k odcizení těla a duše. Většina z nás sebe sama jako zvíře nevidí ani neprožívá. Pokud však ale své instinkty a přirozené reakce v životě neuplatníme, plného lidství stejně nedosáhneme.

Zpět k samoregulujícím mechanismům. Disharmonie v systému způsobená “zmrazením energie”, kterou označujeme jako “problém” se týká většinou napětí. Např. víceméně uměle vytvořená bipolarita na úrovni mysli; buď/nebo, ano/ne. Toto napětí má ale i svou fyziologickou podstatu, je napětím na fyziologické úrovni, které pouze nevnímáme či vytěsňujeme. Podvědomými mechanismy, které samy o sobě probíhají naprosto správně se organismus snaží toto napětí vybít, uvolnit. Díky naší mysli se ovšem celá situace komplikuje (zvíře tzv. “problém” nemá). U člověka toto “uvolnění ze sevření” neprobíhá přímočaře. Naopak. Často se ocitáme v bludném kruhu, kdy díky častým a zároveň zcela neúspěšným pokusům tuto energii vybít se na většinou nevhodné způsoby její uvolňování fixujeme. Bez kontaktu se skutečnými zdroji a náležitými nástroji končí tyto pokusy neúspěchem.

Dodatek – Medúza:

Nikdy se s traumatem nesmíme konfrontovat přímo. Mohli bychom se totiž rázem ocitnout v jeho děsivých spárech. Je jako čínská past na prsty. Musíme do něj jemně vklouznout a pak z něj postupně vystupovat krůček po krůčku. Vzpomeňme si na mýtus o Medúze. Kdokoliv jí pohlédl přímo do očí, proměnil se v kámen. A to se děje i v případě traumatu. Pokud se pokusíme postavit se mu přímo, udělá to, co už nám jednou udělalo – znehybní nás strachem. Perseus byl předtím, než se vydal zdolat Medúzu, varován Athénou, aby ji nehleděl přímo do očí. Používal svůj štít jako zrcadlo, ve kterém mohl sledovat Medúzin odraz, aby ji mohl useknout hlavu. Podobně i způsob, jak zdolat trauma (náš palčivý problém), nevychází z toho, že bychom se mu postavili přímo, ale z toho, že budeme pracovat s jeho odrazem, který se zrcadlí v našich instinktivních, fyziologických reakcích.

inspirováno přístupy P. Levina – léčení traumatu

Posted by Marika Mariewicz in Tečka nad Ypsilonem

Z deníku; tak trochu o balastu, smíření a naději

Od jisté doby se v mém životě a v jeho blízkosti vše narovnává. Jakoby se všechno začalo uzdravovat a vědomě směřovat ke stejnému Zdroji. Jakoby se život stával skutečným a podstatným. Mou největší oporou v tomto směřování i uvědomění se stala pokora a vděčnost, jinými slovy – odevzdání se. Dnes, když jsem jela z práce, jsem si otevřela útlou knížečku „Pokání“. Je krásná. Nacházím tam pro sebe mnohé a ten úsměv (nad mými předsudky, které mi ji nedovolily otevřít dříve, předsudky z neznalosti, nepochopení, z vlastní slepoty a připoutanosti k zajetým rastrům mého myšlení) je osvobozující a niterný.

„Jednoho dne se každý z nás vydá na cestu zpět, domů. Ježíš této cestě říká Pokání. Od začátku má být jasné, že cesta domů je spojena s radostí. Cestou domů ale také záhy zjistíte, že jdete mlhou a tmou, máte hlad a žízeň, třesete se zimou a uvnitř vás možná sužuje strach. Vytrvejte a nevzdejte to! Taková je každá skutečná pouť. Řecký výraz pro pokání zní v překladu metanoia. Pravý význam tohoto slova je obrácení – změna smýšlení. ….. V pokání jsme v prvé řadě pozváni k setkání, kde se vše propojí v jeden celek. Moje minulost, přítomnost i všechno co očekávám se v pokání stává skutečností, které žehná Bůh. Henri Nouwen tomuto druhu poznání říká „duchovní vděčnost“: pravá duchovní vděčnost objímá celou naši minulost, dobré události stejně jako špatné, chvíle radosti i smutku. Díváme-li se z místa, kde nyní stojíme, pak nás všechno, co se stalo, přenášelo právě sem a chceme si pamatovat všechno jako součást Božího vedení.“

Cca před dvěma týdny mi napsal L. Ozval se po třech letech, kdy jsem poprvé v životě s notnou dávkou nenávisti a bolesti s ním ukončila náš letitý vztah a milostný mikropříběh. Byl to jediný blízký člověk, kterého jsem pro onu blízkost už nechtěla nikdy vidět. Nikdy. Shlédla jsem zprávu o prosbě o setkání a říkala jsem si, že se “třeba časem uvidí“. Nevím, co to bylo, ale ještě ten den jsem volala na to číslo a řekla „Ano, dnes“. Cítila jsem, že proto, abych mohla jít dál potřebuji tento vztah očistit od toho nesmyslného balastu, uznat svá pochybení a odhodit křivdy. Ten večer jsme se sešli naproti v restauraci. To, proč se se mnou L. chtěl sejít mne nevím, zda překvapilo, nebo ani trochu. Chtěl mi říct, že se ze svých všech sil a přímo z chřtánu té největší temnoty, kde začalo odkudsi svítat (z desetiletí závislosti na pervitinu a alkoholu) rozhodl říci životu svoje „ano“ a dobrovolně nastupuje do léčebny. Ne s tím, že jej tam tzv. z toho vyléčí, ale aby jej to místo podpořilo si uvědomit, co vše způsobil a za co nyní cítí šílenou tíži viny. Chtěl se mi také říci, že věří, že se na sebe dokáže podívat ve světle Lásky a dá tím šanci alespoň jednomu člověku udělat v jeho druhé polovině života třebas jen jednu jedinou věc, která má skutečný smysl. A poděkovat mi za nasměrování, které jsem mu tehdy dala, a které po oněch třech letech vyústilo k právě tomuto rozhodnutí. Ten večer jsme se vzájemně podívali do očí z místa, kde je prostě všechno dobré, a kde ústí nepatrná naděje každého jednotlivého člověka v nezměrnou Naději světa.

 

 

Posted by admin in Tečka nad Ypsilonem