Až bude tma nejhlubší…

Myšlení nám poskytuje možnost zůstat slepým, možnost vyhýbání se (sobě samému, světu, Bohu). Nemuset bezprostředně reagovat z naší bytostné podstaty.

Když nás nepříjemné pocity, vjemy, těžko snesitelné emoce (úzkost, smutek…) informují o tom, že není něco v pořádku, spouští se proces myšlenkového hledání co nejrychlejšího způsobu “odstranit problém”. Zapneme televizi, lognem se na fejbůk, sežereme tři tabulky fialový krávy, ev zjistíme, že máme přeci na stole horu práce. My lidé nejsme hledači příčin, nýbrž pragmatici každodennosti. Dokud něco alespoň trochu uspokojivě funguje, spokojujeme se s danými podmínkami a příliš o tom nedumáme, nebo se pokoušíme ospravedlnit pár nuznými myšlenkami cokoliv, co hodláme nadále dělat proto, že nám tak velí podvědomý strach z toho, že bychom mohli uvidět SKUTEČNOU PŘÍČINU našich problémů a začít žít.

To, co si myslíme, musí mít málo společného s realitou, pokud stále jen hledáme praktická řešení svých problémů. Proto je myšlenkový svět člověka plný abstruzních představ, absurdních myšlenek a nesčetných polopravd. Obvykle pouze ve výjimečných případech – když máme velkou osobní krizi – se my lidé pouštíme do opravdového zkoumání příčin. Často teprve bída s nouzí nás donutí zabývat se skutečně tím, kde naše bída pramení.

Teprve v takových okamžicích se náš Duch může pozdvihnout k netušeným výšinám, objevovat hluboká vědění o nás lidech a světě, dotknout se onoho Božího v sobě.

Posted by admin in Tečka nad Ypsilonem