Podzim jako cesta k našim vnitřním zdrojům

S podzimem bývá spojena melancholie a sentiment. Období rozpuku přírody v celé její záři a hojnosti je pryč, dny jsou čím dál kratší a chladnější.  Možná máme pocit, že cosi ztrácíme. Podzimu vládne podle Tradiční čínské medicíny element Kovu a toto období je opravdu i zde spojováno s odcházením, opouštěním. Ale toto opouštění nemusí být bolestivé, naopak, je ohromnou příležitostí.

Tak jako jaro je přechodovým obdobím, obdobím expanze, která vrcholí létem, tak i podzim je přechod. Opačný. Zvenku dovnitř. Mnoho lidí vnímá tento obrat jako cosi negativního, nepůsobí to na ně prostě psychicky dobře, stejně tak, jako představa stáří, které je rovněž v Tradiční čínské medicíně spojováno s podzimem.

Máme tendenci vidět pouze to, jak se nám svět jeví na povrchu, a pokud se nám to líbí (zářící pleť, lesklé a husté vlasy, nové auto, rozkvetlé květiny,…) vnímáme to jako žádoucí. A podobně to máme i vnějšími ději a vzruchy. Lpíme na nich tak, že si život bez nich nedovedeme ani představit. Z velké části je to výchovou: „Tak nekoukej a dělej něco!“, „Zas jen tak lelkuješ, už máš hotové úkoly?“, Co tady už hodinu sedíš, nejsi nemocný?“. A tak vyděláváme, pracujeme na kariérním růstu, vyhledáváme zábavnou společnost, a když přijdeme konečně domů, kde je zrovna klid, zapneme si alespoň televizi. Tyto návyky jsou ve skutečnosti víc než cokoliv jiného útěkem před naším strachem být sám se sebou a obrátit svůj zrak do svého nitra. Pak je pochopitelně pro nás velmi těžké přijmout výzvu, jíž je podzim. Ale podzim je opět nevyhnutelně zde a je na nás, jaký zaujmeme postoj.

Nechme se inspirovat naší Matkou Zemí, přírodou: je sychravý, podzimní den a my se procházíme mezi stromy. Vidíme, že plody leží hnijící na zemi. Ale je to opravdu zmar, pozvolný, ale definitivní zánik? V jistém slova smyslu ano. Nejdříve staré musí zemřít, aby se mohlo zrodit nové. Plod se rozkládá, aby se mohla uvolnit jeho semínka, zárodky nového života. Listy ztratily svoji barvu a lesklý povrch. Sesychají a opadávají. Ale to všechno proto, že se míza rostlin a stromů stahuje zpět ke kořenům, aby je po aktivním období dostatečně vyživila. Život se neztrácí, jen se obrací ke svému vnitřnímu zdroji.

Zkuste si představit, že jste se ocitli úplně sami v zamčeném sklepě. Nevíte, kde jste, proč, co bude. Žádný mobilní telefon, nulová možnost sebemenší komunikace. Prostě jste tady, odejít nelze a na váš křik o pomoc nikdo neodpovídá. „Kdo“ nebo „co“ by vám v té bídné situaci mohl opravdu pomoci? Zdá se, že tu nic a nikdo takový není. A přeci je. Jste tu vy.  O co byste se v sobě mohli s důvěrou opřít? Co by vás vytáhlo z propasti tísně či paniky a přineslo pocit zklidnění a naděje na pozitivní vyústění? Jaké jsou ty vaše vnitřní zdroje?

Pokud byste měli zájem prozkoumávat cestu do nitra společně, přihlaste se k odběru a já vám zašlu info o aktuálních kurzech, seminářích apod.

 

Posted by Marika Mariewicz in Tečka nad Ypsilonem

Až bude tma nejhlubší…

Myšlení nám poskytuje možnost zůstat slepým, možnost vyhýbání se (sobě samému, světu, Bohu). Nemuset bezprostředně reagovat z naší bytostné podstaty.

Když nás nepříjemné pocity, vjemy, těžko snesitelné emoce (úzkost, smutek…) informují o tom, že není něco v pořádku, spouští se proces myšlenkového hledání co nejrychlejšího způsobu “odstranit problém”. Zapneme televizi, lognem se na fejbůk, sežereme tři tabulky fialový krávy, ev zjistíme, že máme přeci na stole horu práce. My lidé nejsme hledači příčin, nýbrž pragmatici každodennosti. Dokud něco alespoň trochu uspokojivě funguje, spokojujeme se s danými podmínkami a příliš o tom nedumáme, nebo se pokoušíme ospravedlnit pár nuznými myšlenkami cokoliv, co hodláme nadále dělat proto, že nám tak velí podvědomý strach z toho, že bychom mohli uvidět SKUTEČNOU PŘÍČINU našich problémů a začít žít.

To, co si myslíme, musí mít málo společného s realitou, pokud stále jen hledáme praktická řešení svých problémů. Proto je myšlenkový svět člověka plný abstruzních představ, absurdních myšlenek a nesčetných polopravd. Obvykle pouze ve výjimečných případech – když máme velkou osobní krizi – se my lidé pouštíme do opravdového zkoumání příčin. Často teprve bída s nouzí nás donutí zabývat se skutečně tím, kde naše bída pramení.

Teprve v takových okamžicích se náš Duch může pozdvihnout k netušeným výšinám, objevovat hluboká vědění o nás lidech a světě, dotknout se onoho Božího v sobě.

Posted by admin in Tečka nad Ypsilonem