Od jisté doby se v mém životě a v jeho blízkosti vše narovnává. Jakoby se všechno začalo uzdravovat a vědomě směřovat ke stejnému Zdroji. Jakoby se život stával skutečným a podstatným. Mou největší oporou v tomto směřování i uvědomění se stala pokora a vděčnost, jinými slovy – odevzdání se. Dnes, když jsem jela z práce, jsem si otevřela útlou knížečku „Pokání“. Je krásná. Nacházím tam pro sebe mnohé a ten úsměv (nad mými předsudky, které mi ji nedovolily otevřít dříve, předsudky z neznalosti, nepochopení, z vlastní slepoty a připoutanosti k zajetým rastrům mého myšlení) je osvobozující a niterný.

„Jednoho dne se každý z nás vydá na cestu zpět, domů. Ježíš této cestě říká Pokání. Od začátku má být jasné, že cesta domů je spojena s radostí. Cestou domů ale také záhy zjistíte, že jdete mlhou a tmou, máte hlad a žízeň, třesete se zimou a uvnitř vás možná sužuje strach. Vytrvejte a nevzdejte to! Taková je každá skutečná pouť. Řecký výraz pro pokání zní v překladu metanoia. Pravý význam tohoto slova je obrácení – změna smýšlení. ….. V pokání jsme v prvé řadě pozváni k setkání, kde se vše propojí v jeden celek. Moje minulost, přítomnost i všechno co očekávám se v pokání stává skutečností, které žehná Bůh. Henri Nouwen tomuto druhu poznání říká „duchovní vděčnost“: pravá duchovní vděčnost objímá celou naši minulost, dobré události stejně jako špatné, chvíle radosti i smutku. Díváme-li se z místa, kde nyní stojíme, pak nás všechno, co se stalo, přenášelo právě sem a chceme si pamatovat všechno jako součást Božího vedení.“

Cca před dvěma týdny mi napsal L. Ozval se po třech letech, kdy jsem poprvé v životě s notnou dávkou nenávisti a bolesti s ním ukončila náš letitý vztah a milostný mikropříběh. Byl to jediný blízký člověk, kterého jsem pro onu blízkost už nechtěla nikdy vidět. Nikdy. Shlédla jsem zprávu o prosbě o setkání a říkala jsem si, že se “třeba časem uvidí“. Nevím, co to bylo, ale ještě ten den jsem volala na to číslo a řekla „Ano, dnes“. Cítila jsem, že proto, abych mohla jít dál potřebuji tento vztah očistit od toho nesmyslného balastu, uznat svá pochybení a odhodit křivdy. Ten večer jsme se sešli naproti v restauraci. To, proč se se mnou L. chtěl sejít mne nevím, zda překvapilo, nebo ani trochu. Chtěl mi říct, že se ze svých všech sil a přímo z chřtánu té největší temnoty, kde začalo odkudsi svítat (z desetiletí závislosti na pervitinu a alkoholu) rozhodl říci životu svoje „ano“ a dobrovolně nastupuje do léčebny. Ne s tím, že jej tam tzv. z toho vyléčí, ale aby jej to místo podpořilo si uvědomit, co vše způsobil a za co nyní cítí šílenou tíži viny. Chtěl se mi také říci, že věří, že se na sebe dokáže podívat ve světle Lásky a dá tím šanci alespoň jednomu člověku udělat v jeho druhé polovině života třebas jen jednu jedinou věc, která má skutečný smysl. A poděkovat mi za nasměrování, které jsem mu tehdy dala, a které po oněch třech letech vyústilo k právě tomuto rozhodnutí. Ten večer jsme se vzájemně podívali do očí z místa, kde je prostě všechno dobré, a kde ústí nepatrná naděje každého jednotlivého člověka v nezměrnou Naději světa.

„Na počátku bylo slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,2) „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1, 14).

Překvapuje mne, jak málo věřících křesťanů (ale samozřejmě i lidí obecně) slyší na něco takového, jako je otázka jejich vztahu k vlastnímu tělu. Jak málo z nich své tělo miluje, cítí k němu lásku. Často se setkávám z odpověďmi typu “je třeba se naopak oprostit od tělesnosti”. A není právě láskyplný vztah k vlastnímu tělu tímto oproštěním?

Pokud máme k něčemu či někomu láskyplný vztah, znamená to přeci mj., že jsou respektovány jisté hranice a odstup, v němž jsme si vědomi, že „já nejsem to či ono“. Znamená to, že není možné s tím či oním nakládat dle své libovůle, majetnicky a sobecky. Naopak nás takovýto vztah zavazuje úctou, laskavou péčí, jemnou a ohleduplnou pozorností a vděčností. Tedy necítím-li takový vztah k svému tělu, musí to produkovat jen jistý druh násilí na něčem, co nám v pravdě nepatří, co jsme dostali jako vzácný dar, který nám umožňuje v této fyzické realitě doslova všechno, včetně vydávání svědectví o Boží přítomnosti („Jak na Nebi, tak na Zemi“)

Zříkat se vztahu k svému tělu také znamená velikou míru nepřijetí sebe sama. Jinými slovy pokrytectví, útěk, různé schovávačky za nějakou z našich oblíbených masek, nebo lpění na zarytých vzorcích naší mysli, které nám brání pohlédnout pravdě do očí. Ale nutno říci, že nikdo z nás o tento nezdravý postoj ve skutečnosti nestojí. Jen je prostě opravdu hodně těžké ustát to vše, co nás může zaplavit, pokud jsme v plném a vědomém prožitku svého těla. A většinou to ani není možné, tak jako není možné na jeden zátah sníst celého kance. Prostě bychom to nepřežili. Existuje něco jako „paměť těla“, která uchovává vše, co jsme kdy prožili; všechna traumata, hluboká zranění, bolest fyzickou i emocionální, o níž v tuto chvíli sotva něco víme. A je to tak v pořádku. Naše Vyšší Inteligence nám umožňuje prožívat pouze to, co ustát schopni jsme. Co se od nás chce je, jít tomu všemu jen pomalu naproti, nechat se s důvěrou vést.

Podíváme-li se na své tělo, najdeme miliardy živých bytostí, které jsou na nás závislé. Každá buňka našeho těla je živá bytost, která je na nás závislá. Jsme zodpovědní za každou z nich. Buňky našeho těla jsou nám věrné, dokonce by se dalo říct, že se za nás modlí. Jak s tím naložíme? Don Miguel Ruiz krásně říká (volně parafrázováno): “ Podívejte se, jak zacházíte se svým tělem. Jestliže odmítáte své vlastní tělo, co od vás mohou očekávat druzí lidé??? – Představte si, až budete milovat své tělo, až sebe sama přijmete bez podmínek. Budete nesmírně šťastni. Tomu se říká sebeláska. To není projev vlastní důležitosti, neboť se chováte ke všem ostatním se stejnou láskou, stejnou úctou a stejnou vděčností. A když se váš milenec dotkne vašeho těla, vaše tělo je naprosto otevřené. Není v něm žádný strach, žádná potřeba, neboť je plné lásky. Představte si, že někoho milujete stejným způsobem. Nemusíte se jeden druhého ani dotýkat. Pouhý pohled do očí uspokojí vaše tělo i mysl. Už nikdy se necítíte osamělí, neboť jste plní lásky…“

S podzimem bývá spojena melancholie a sentiment. Období rozpuku přírody v celé její záři a hojnosti je pryč, dny jsou čím dál kratší a chladnější.  Možná máme pocit, že cosi ztrácíme. Podzimu vládne podle Tradiční čínské medicíny element Kovu a toto období je opravdu i zde spojováno s odcházením, opouštěním. Ale toto opouštění nemusí být bolestivé, naopak, je ohromnou příležitostí.

Tak jako jaro je přechodovým obdobím, obdobím expanze, která vrcholí létem, tak i podzim je přechod. Opačný. Zvenku dovnitř. Mnoho lidí vnímá tento obrat jako cosi negativního, nepůsobí to na ně prostě psychicky dobře, stejně tak, jako představa stáří, které je rovněž v Tradiční čínské medicíně spojováno s podzimem.

Máme tendenci vidět pouze to, jak se nám svět jeví na povrchu, a pokud se nám to líbí (zářící pleť, lesklé a husté vlasy, nové auto, rozkvetlé květiny,…) vnímáme to jako žádoucí. A podobně to máme i vnějšími ději a vzruchy. Lpíme na nich tak, že si život bez nich nedovedeme ani představit. Z velké části je to výchovou: „Tak nekoukej a dělej něco!“, „Zas jen tak lelkuješ, už máš hotové úkoly?“, Co tady už hodinu sedíš, nejsi nemocný?“. A tak vyděláváme, pracujeme na kariérním růstu, vyhledáváme zábavnou společnost, a když přijdeme konečně domů, kde je zrovna klid, zapneme si alespoň televizi. Tyto návyky jsou ve skutečnosti víc než cokoliv jiného útěkem před naším strachem být sám se sebou a obrátit svůj zrak do svého nitra. Pak je pochopitelně pro nás velmi těžké přijmout výzvu, jíž je podzim. Ale podzim je opět nevyhnutelně zde a je na nás, jaký zaujmeme postoj.

Nechme se inspirovat naší Matkou Zemí, přírodou: je sychravý, podzimní den a my se procházíme mezi stromy. Vidíme, že plody leží hnijící na zemi. Ale je to opravdu zmar, pozvolný, ale definitivní zánik? V jistém slova smyslu ano. Nejdříve staré musí zemřít, aby se mohlo zrodit nové. Plod se rozkládá, aby se mohla uvolnit jeho semínka, zárodky nového života. Listy ztratily svoji barvu a lesklý povrch. Sesychají a opadávají. Ale to všechno proto, že se míza rostlin a stromů stahuje zpět ke kořenům, aby je po aktivním období dostatečně vyživila. Život se neztrácí, jen se obrací ke svému vnitřnímu zdroji.

Zkuste si představit, že jste se ocitli úplně sami v zamčeném sklepě. Nevíte, kde jste, proč, co bude. Žádný mobilní telefon, nulová možnost sebemenší komunikace. Prostě jste tady, odejít nelze a na váš křik o pomoc nikdo neodpovídá. „Kdo“ nebo „co“ by vám v té bídné situaci mohl opravdu pomoci? Zdá se, že tu nic a nikdo takový není. A přeci je. Jste tu vy.  O co byste se v sobě mohli s důvěrou opřít? Co by vás vytáhlo z propasti tísně či paniky a přineslo pocit zklidnění a naděje na pozitivní vyústění? Jaké jsou ty vaše vnitřní zdroje?

Pokud byste měli zájem prozkoumávat cestu do nitra společně, přihlaste se k odběru a já vám zašlu info o aktuálních kurzech, seminářích apod.

Myšlení nám poskytuje možnost zůstat slepým, možnost vyhýbání se (sobě samému, světu, Bohu). Nemuset bezprostředně reagovat z naší bytostné podstaty.

Když nás nepříjemné pocity, vjemy, těžko snesitelné emoce (úzkost, smutek…) informují o tom, že není něco v pořádku, spouští se proces myšlenkového hledání co nejrychlejšího způsobu “odstranit problém”. Zapneme televizi, lognem se na fejbůk, sežereme tři tabulky fialový krávy, ev zjistíme, že máme přeci na stole horu práce. My lidé nejsme hledači příčin, nýbrž pragmatici každodennosti. Dokud něco alespoň trochu uspokojivě funguje, spokojujeme se s danými podmínkami a příliš o tom nedumáme, nebo se pokoušíme ospravedlnit pár nuznými myšlenkami cokoliv, co hodláme nadále dělat proto, že nám tak velí podvědomý strach z toho, že bychom mohli uvidět SKUTEČNOU PŘÍČINU našich problémů a začít žít.

To, co si myslíme, musí mít málo společného s realitou, pokud stále jen hledáme praktická řešení svých problémů. Proto je myšlenkový svět člověka plný abstruzních představ, absurdních myšlenek a nesčetných polopravd. Obvykle pouze ve výjimečných případech – když máme velkou osobní krizi – se my lidé pouštíme do opravdového zkoumání příčin. Často teprve bída s nouzí nás donutí zabývat se skutečně tím, kde naše bída pramení.

Teprve v takových okamžicích se náš Duch může pozdvihnout k netušeným výšinám, objevovat hluboká vědění o nás lidech a světě, dotknout se onoho Božího v sobě.