„Na počátku bylo slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,2) „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1, 14).
Překvapuje mne, jak málo věřících křesťanů (ale samozřejmě i lidí obecně) slyší na něco takového, jako je otázka jejich vztahu k vlastnímu tělu. Jak málo z nich své tělo miluje, cítí k němu lásku. Často se setkávám z odpověďmi typu “je třeba se naopak oprostit od tělesnosti”. A není právě láskyplný vztah k vlastnímu tělu tímto oproštěním?
Pokud máme k něčemu či někomu láskyplný vztah, znamená to přeci mj., že jsou respektovány jisté hranice a odstup, v němž jsme si vědomi, že „já nejsem to či ono“. Znamená to, že není možné s tím či oním nakládat dle své libovůle, majetnicky a sobecky. Naopak nás takovýto vztah zavazuje úctou, laskavou péčí, jemnou a ohleduplnou pozorností a vděčností. Tedy necítím-li takový vztah k svému tělu, musí to produkovat jen jistý druh násilí na něčem, co nám v pravdě nepatří, co jsme dostali jako vzácný dar, který nám umožňuje v této fyzické realitě doslova všechno, včetně vydávání svědectví o Boží přítomnosti („Jak na Nebi, tak na Zemi“)
Zříkat se vztahu k svému tělu také znamená velikou míru nepřijetí sebe sama. Jinými slovy pokrytectví, útěk, různé schovávačky za nějakou z našich oblíbených masek, nebo lpění na zarytých vzorcích naší mysli, které nám brání pohlédnout pravdě do očí. Ale nutno říci, že nikdo z nás o tento nezdravý postoj ve skutečnosti nestojí. Jen je prostě opravdu hodně těžké ustát to vše, co nás může zaplavit, pokud jsme v plném a vědomém prožitku svého těla. A většinou to ani není možné, tak jako není možné na jeden zátah sníst celého kance. Prostě bychom to nepřežili. Existuje něco jako „paměť těla“, která uchovává vše, co jsme kdy prožili; všechna traumata, hluboká zranění, bolest fyzickou i emocionální, o níž v tuto chvíli sotva něco víme. A je to tak v pořádku. Naše Vyšší Inteligence nám umožňuje prožívat pouze to, co ustát schopni jsme. Co se od nás chce je, jít tomu všemu jen pomalu naproti, nechat se s důvěrou vést.
Podíváme-li se na své tělo, najdeme miliardy živých bytostí, které jsou na nás závislé. Každá buňka našeho těla je živá bytost, která je na nás závislá. Jsme zodpovědní za každou z nich. Buňky našeho těla jsou nám věrné, dokonce by se dalo říct, že se za nás modlí. Jak s tím naložíme? Don Miguel Ruiz krásně říká (volně parafrázováno): “ Podívejte se, jak zacházíte se svým tělem. Jestliže odmítáte své vlastní tělo, co od vás mohou očekávat druzí lidé??? – Představte si, až budete milovat své tělo, až sebe sama přijmete bez podmínek. Budete nesmírně šťastni. Tomu se říká sebeláska. To není projev vlastní důležitosti, neboť se chováte ke všem ostatním se stejnou láskou, stejnou úctou a stejnou vděčností. A když se váš milenec dotkne vašeho těla, vaše tělo je naprosto otevřené. Není v něm žádný strach, žádná potřeba, neboť je plné lásky. Představte si, že někoho milujete stejným způsobem. Nemusíte se jeden druhého ani dotýkat. Pouhý pohled do očí uspokojí vaše tělo i mysl. Už nikdy se necítíte osamělí, neboť jste plní lásky…“
