Od jisté doby se v mém životě a v jeho blízkosti vše narovnává. Jakoby se všechno začalo uzdravovat a vědomě směřovat ke stejnému Zdroji. Jakoby se život stával skutečným a podstatným. Mou největší oporou v tomto směřování i uvědomění se stala pokora a vděčnost, jinými slovy – odevzdání se. Dnes, když jsem jela z práce, jsem si otevřela útlou knížečku „Pokání“. Je krásná. Nacházím tam pro sebe mnohé a ten úsměv (nad mými předsudky, které mi ji nedovolily otevřít dříve, předsudky z neznalosti, nepochopení, z vlastní slepoty a připoutanosti k zajetým rastrům mého myšlení) je osvobozující a niterný.
„Jednoho dne se každý z nás vydá na cestu zpět, domů. Ježíš této cestě říká Pokání. Od začátku má být jasné, že cesta domů je spojena s radostí. Cestou domů ale také záhy zjistíte, že jdete mlhou a tmou, máte hlad a žízeň, třesete se zimou a uvnitř vás možná sužuje strach. Vytrvejte a nevzdejte to! Taková je každá skutečná pouť. Řecký výraz pro pokání zní v překladu metanoia. Pravý význam tohoto slova je obrácení – změna smýšlení. ….. V pokání jsme v prvé řadě pozváni k setkání, kde se vše propojí v jeden celek. Moje minulost, přítomnost i všechno co očekávám se v pokání stává skutečností, které žehná Bůh. Henri Nouwen tomuto druhu poznání říká „duchovní vděčnost“: pravá duchovní vděčnost objímá celou naši minulost, dobré události stejně jako špatné, chvíle radosti i smutku. Díváme-li se z místa, kde nyní stojíme, pak nás všechno, co se stalo, přenášelo právě sem a chceme si pamatovat všechno jako součást Božího vedení.“
Cca před dvěma týdny mi napsal L. Ozval se po třech letech, kdy jsem poprvé v životě s notnou dávkou nenávisti a bolesti s ním ukončila náš letitý vztah a milostný mikropříběh. Byl to jediný blízký člověk, kterého jsem pro onu blízkost už nechtěla nikdy vidět. Nikdy. Shlédla jsem zprávu o prosbě o setkání a říkala jsem si, že se “třeba časem uvidí“. Nevím, co to bylo, ale ještě ten den jsem volala na to číslo a řekla „Ano, dnes“. Cítila jsem, že proto, abych mohla jít dál potřebuji tento vztah očistit od toho nesmyslného balastu, uznat svá pochybení a odhodit křivdy. Ten večer jsme se sešli naproti v restauraci. To, proč se se mnou L. chtěl sejít mne nevím, zda překvapilo, nebo ani trochu. Chtěl mi říct, že se ze svých všech sil a přímo z chřtánu té největší temnoty, kde začalo odkudsi svítat (z desetiletí závislosti na pervitinu a alkoholu) rozhodl říci životu svoje „ano“ a dobrovolně nastupuje do léčebny. Ne s tím, že jej tam tzv. z toho vyléčí, ale aby jej to místo podpořilo si uvědomit, co vše způsobil a za co nyní cítí šílenou tíži viny. Chtěl se mi také říci, že věří, že se na sebe dokáže podívat ve světle Lásky a dá tím šanci alespoň jednomu člověku udělat v jeho druhé polovině života třebas jen jednu jedinou věc, která má skutečný smysl. A poděkovat mi za nasměrování, které jsem mu tehdy dala, a které po oněch třech letech vyústilo k právě tomuto rozhodnutí. Ten večer jsme se vzájemně podívali do očí z místa, kde je prostě všechno dobré, a kde ústí nepatrná naděje každého jednotlivého člověka v nezměrnou Naději světa.
