Bezmoc

Modlitba … začíná tím, že se zastavíme na místě, nebo když se opřeme zády o zeď, nebo když jdeme pod vlny, nebo když jsme prostě tak nemocní a unavení z toho, že jsme fyzicky nemocní a unavení, že se vzdáme, nebo alespoň konečně přestaneme utíkat a konečně k něčemu kráčíme nebo se ploužíme či plazíme. Nebo možná jen zázračně mírně povolíme sevření.
Modlitba je rozhovor s něčím nebo s něčím, s čím hledáme spojení, i když jsme zatrpklí nebo šílení nebo zlomení. (Ve skutečnosti jsou to pravděpodobně ty nejlepší možné podmínky, za kterých se lze modlit). Modlitba je riskování, že navzdory všem předpokladům a minulým dějinám jsme milováni a vyvoleni a nemusíme se dát dohromady, než se objevíme. Opak může být pravdou: Může se stát, že se dáme dohromady až poté, co se objevíme v tak mizerném stavu….
Moje přesvědčení je, že když říkáte pravdu, jste blízko Bohu. Když Bohu řekneš: “Jsem vyčerpaný a deprimovaný až za hrob, vůbec se mi teď nelíbíš a od většiny lidí, kteří v Tebe věří, se odvracím,” může to být to nejupřímnější, co jsi kdy řekl. Kdybyste mi řekli, že jste Bohu řekli: “Je to všechno beznadějné a nemám ani ponětí, jestli existuješ, ale potřeboval bych pomocnou ruku,” skoro by mi to vehnalo slzy do očí, slzy hrdosti na vás, na odvahu, kterou je třeba mít, abyste byli skuteční – opravdu skuteční. Chtěla bych si vedle tebe sednout ke stolu.

/Anne Lamott