Tečka nad Ypsilonem

Modlitba … začíná tím, že se zastavíme na místě, nebo když se opřeme zády o zeď, nebo když jdeme pod vlny, nebo když jsme prostě tak nemocní a unavení z toho, že jsme fyzicky nemocní a unavení, že se vzdáme, nebo alespoň konečně přestaneme utíkat a konečně k něčemu kráčíme nebo se ploužíme či plazíme. Nebo možná jen zázračně mírně povolíme sevření.
Modlitba je rozhovor s něčím nebo s něčím, s čím hledáme spojení, i když jsme zatrpklí nebo šílení nebo zlomení. (Ve skutečnosti jsou to pravděpodobně ty nejlepší možné podmínky, za kterých se lze modlit). Modlitba je riskování, že navzdory všem předpokladům a minulým dějinám jsme milováni a vyvoleni a nemusíme se dát dohromady, než se objevíme. Opak může být pravdou: Může se stát, že se dáme dohromady až poté, co se objevíme v tak mizerném stavu….
Moje přesvědčení je, že když říkáte pravdu, jste blízko Bohu. Když Bohu řekneš: “Jsem vyčerpaný a deprimovaný až za hrob, vůbec se mi teď nelíbíš a od většiny lidí, kteří v Tebe věří, se odvracím,” může to být to nejupřímnější, co jsi kdy řekl. Kdybyste mi řekli, že jste Bohu řekli: “Je to všechno beznadějné a nemám ani ponětí, jestli existuješ, ale potřeboval bych pomocnou ruku,” skoro by mi to vehnalo slzy do očí, slzy hrdosti na vás, na odvahu, kterou je třeba mít, abyste byli skuteční – opravdu skuteční. Chtěla bych si vedle tebe sednout ke stolu.

/Anne Lamott

Ne až budeme někdo, někdo lepší, duchovnější, dokonalejší, až dosáhneme něčeho, co na nás konečně bude hodno docenit, nebo až se změníme nebo se změní vnější podmínky a budou příznivější, až svět bude lepší a naše okolí nás bude respektovat, vážit si nás a kopírovat naše podprahové představy a očekávání, nebo snad až se zbavíme všech nánosů ega (nebo říkejme si tomu jak chceme), až budeme prosti všech nepatřičných pohnutek, prostě žádné “až”. Samozřejmě, že je nám to jasné, samozřejmě, že to víme, ale ruku na srdce… stále je zde určité napětí a vnitřní nespokojenost či boj o ono „lepší místo“, stále je zde nějaké hledání, pídění se, toužení, očekávání, hluboce zakořeněné (nenaplněné) potřeby toho či onoho. Jistě, je třeba modlitby, meditace, úsilí i touhy a nespokojenosti. Je třeba znalostí a zkušeností, je třeba určitého zrání. Tomu se říká tzv. „dlouhá cesta“ a nikdo jí není ušetřen. Přesto bez neustálého vracení se sem, právě sem, do místa, kde jsme takoví, jací jsme se vším tím, čeho bychom se tak rádi zbavili či to změnili, k žádné skutečné zralosti nedospějeme. Dokonce i naše nepřijímání a neakceptování reality (vnější, vnitřní), naše vyhýbání se tomu všemu,
a ano, i touha být lepší, duchovnější, dokonalejší atakdále atakdále, to vše už je tím místem. Místem, kde je vše včetně nás již úplné, celé, dokonalé. To je přeci něco úžasného a tak osvobozujícího! Nemusíme mít na sebe vůbec žádné nároky… Vůbec žádné. Žádný tlak, žádné dosahování, žádné vylepšování, nemusíme vůbec nic 😊 Jen prostá vděčnost, jedno jediné a všudypřítomné „děkuji…

Všichni máme nějaké potíže, starosti, bolesti a trápení. Ty přirozeně život přináší. Ale ve skutečnosti opravdu jediná potíž je, že si myslíme, že právě to „moje“ trápení je tou nejdůležitější věcí na světě. Když nás něco trápí, je velmi těžké se tím nezabývat, nemít toho doslova „plnou hlavu“. Bolest, zvláště je-li hluboká, ochromuje. Ale čím víc na to budeme myslet, čím urputněji to budeme chtít „řešit“ a hledat víc a víc všemožných prostředků, jak se toho zbavit, tím náš tzv. problém či utrpení bude větší a větší. Tak to prostě funguje: čemu věnujeme pozornost, tomu dáváme sílu. A tak se může stát, že se náš život bude točit jen kolem našich starostí, trápení a bolesti. Opravdu chceme takový život? Existuje jedna zcela konkrétní situace, která to skvěle ilustruje: když se člověk topí v bažině, to, že se z ní bude chtít co nejrychleji dostat a uniknout tak smrti jej pouze stáhne ke dnu. Jediný možný prostředek jak se zachránit je zanechat vší snahy a zůstat v klidu. Položit se na znak, „vzdát se“. Pak člověka bažina zvolna vynese na povrch a pustí ze svých tenat.

Rozhodně tímto nesnižuji nezbytnost hledání a přijímání pomoci, terapeutické či jiné léčby, medikace, podpory. Naopak, píši to jako člověk, který ve své minulosti prošel těžkou psychózou, hospitalizací v psychiatrické léčebně, člověk, který zná utrpení velmi zblízka a dotýká se jej velmi často (ať už se to týká mne samotné či druhých) a tedy cítí, jak důležité je říci si v pravou chvíli o pomoc a přijmout ji. Tedy si troufám říci, že vím, o čem mluvím.

Utrpení existovalo, existuje a bude existovat navzdory všem sofistikovaným metodám, jak jej ze života vymýtit. Kéž je nám více než čímkoliv jiným branou k opuštění onoho „moje“ a uzavřenosti v našich malých „jáčkách“… K žití naplněného života v sounáležitosti a soucítění s druhými lidmi v hlubokém vnitřním míru a lásce.

Subham astu sarvadžagatam

foto Filip Michael Štojdl (c)

Je jednodušší plnit přání druhým a zajímat se o to, co potřebují, než se podívat do svého nitra, naslouchat jeho hlasu, vyslyšet jej a jasně artikulovat touhy nás samých ukrytých hluboko ve svém srdci. „Já pro sebe vůbec nic nechci, jde mi především o druhé“. Tento zdánlivě ctnostný, ale ve skutečnosti naprosto neživotný a malomocný  postoj není vyjádřením ani pravé pokory, ani skromnosti, ani nesobeckosti či dokonce lásky k lidem, nýbrž je pravým opakem. Zrcadlí naši šílenou vnitřní tíseň, strach ze života, otevřenosti, a úzkoprsé, nepřijímající gesto směrem k sobě samým a své duši.

Když mluvím o touze, nemluvím o chtění. Touha a chtění je něco diametrálně odlišného. Chtění pochází z hegemonie ega a vyžaduje notnou dávku natvrdlosti a vnitřní pasivity, touha vychází ze srdce, odvahy a z každokroční bdělosti. Něco si brát není totéž co přijímat! Vyjádřit jasně své nejhlubší touhy a realizovat je znamená vnést do světa něco ze sebe sama, ze své jedinečnosti, a tím se vědomě podílet na jedinečnosti Bytí. Znamená to rozvinout pravý vztah k bytostem a věcem a naplňovat jej. „Všichni máme srdce v jednou Zdroji“ jak kdysi řekl pro mne jeden vzácný člověk. Pokud zanedbáváme svá vlastní srdce a jejich touhy, dopouštíme se téhož i na druhých. Místo toho,  abychom dovolili vytrysknout síle skrytého božství a nechali jej zazářit, tlíme v bezkrevnosti, duševní impotenci  a často jsme ještě schopni svoji přiškrcenou opatrnost pokrytecky nazývat jemností a citlivou ohleduplností.

Tohle není žádná rádoby moudrá teorie. Sama mám notný problém něco si pro sebe přát a jasně to vyjádřit směrem  k druhým lidem. Ale kdykoliv to udělám, stane se vždycky doslova zázrak. Vzpomínám, jak jsem kdysi byla na psychoterapii. Honzík (jak si mu tak v duchu říkám) tam měl položenou kytaru. Chvíli jsme se věnovali terapii pod jeho taktovkou. Ale nic mi to v tu chvíli nedávalo, nic nového mi to neotvíralo. Už se mi nechtělo mluvit, chtělo se mi prostě zpívat, tancovat, poslouchat hudbu. „Mohu mít přání?“ zeptala jsem se zvesela. Honzík se na mne zvídavě podíval. „Zahrajte mi, prosím na kytaru“. Byl trochu v rozpacích, ale pak přece jen vyjmul kytaru z pouzdra se slovy: “Tak já teda něco zkusím zaimprovizovat.” Hrál skvěle, já do toho začala bubnovat dlaněmi o stůl  a přidala jsem se zpěvem. Byla to naprosto úžasná chvíle a cítila jsem, že pro nás oba. Když jsem odcházela, Honzík se ke mně naklonil a potichu s dojetím řekl: „Moc vám děkuju, Mariko. Víte, vždycky jsem měl sen nějak propojit svoji práci se svou vášní pro hudbu. Nikdy jsem k tomu ale nenašel odvahu. Díky za nový začátek“

„ Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj….“

Láska. První, romantická, vášnivá, zralá a hluboká, vyčpělá, platonická, nešťastná, naplněná, doposud nenalezená a nepoznaná… Jak to máte Vy? 🙂

V současné době žijí miliony lidí v tíživém vnitřním rozporu. Na jedné straně toužíme po pocitech a vztazích, které jsou intenzivní a naplňující. Současně však máme velké obavy se takovým prožitkům otevřít. Možná kdesi na začátku otevřenost byla. Ale pak přišlo jedno zranění, za ním další… a spolu s tím kdesi uvnitř rozhodnutí, že takto se už nenecháme dál zraňovat. Mnohým tato opatrnost a podvědomý strach brání navázat bližší vztah s druhými lidmi, životním partnerem, eventuálně obojí. A snad ještě větší množství lidí žije odcizené vztahy, ve kterých partneři žijí „vedle sebe“ a nikoliv spolu a pečlivě se schovávají do svých obranných krunýřů.

Když jdeme o úroveň hlouběji zjistíme, že se uzavíráme sami před sebou. Že jsme ztratili autentický, hluboký kontakt s vlastními pocity, emocemi a touhami. Se životem. Že cítíme “tak trochu” nebo nic moc. Že vlastně už nevíme, co by nám udělalo radost. Naše srdce je pečlivě zakryté vrstvami obav, které fungují jako emoční brnění. To nás sice chrání před bolestí, ale spolu s tím nám zabraňuje cítit i lásku a radost. První vrstvy emočního brnění jsme si zpravidla začali vytvářet už v dětství. Velké množství lidí vyrostlo bez jednoho z rodičů. Nebo tam jeden i oba nebyli přítomní tak, jak jsme jako děti toužily a bylo pro nás nezbytnou, životní potřebou. Pro dítě je to taková bolest, že se spontánně uzavírá. Pochopitelně hrají velkou roli už první chvíle života a případné odloučení novorozence od maminky (běžná praxe v porodnici). Čerstvá miminka bez symbiotického kontaktu, na němž závisí jejich život, řvou své zoufalství do světa někdy až do úplné rezignace a totálního otupění, aby zachovala alespoň své základní biologické funkce.

Tyto primární životní “otisky” podvědomě modelujeme i v dalších vztazích svého dospělého života. Přátele a partnery si pouštíme k tělu jen natolik, nakolik to dokážeme. A pokud naše hluboká potřeba kontaktu a lásky s oběma rodiči nebyla plně nasycena v raném dětství, máme tendenci vstupovat s lidmi do polovičatých vztahů plných emočních kompromisů, nebo se vztahům podvědomě zcela vyhýbáme. A tak řada lidí volí život o samotě, nebo “samotu ve dvou” a svoji hlubokou, vytěsněnou potřebu lásky, doteku, kontaktu saturuje dostupnějšími způsoby a prostředky. Ale každá samota v sobě nese i bolest, prázdnotu a pečlivě střeženou touhu.

Je zde pro nás ještě nějaká jiná možnost? Ano. Neskrývat se, neutíkat. Odložit krůček po krůčku svá brnění a odvážit se podívat na své bolestivé jizvy a rány. To je zároveň i cesta k vlastnímu uzdravení, uzdravení našich vztahů a plnosti Bytí.

Přeji vám mnoho lásky ve vašem životě 🙂

“Nerovnost lidí a nerovnost země
jen na kolenou pocítíš.
Miluj však obě. A miluj o to spíš
že není lásek, je jen jedna láska,
tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž“
(Vladimír Holan)

Pokud k sobě samému nedokážeme cítit lásku (otevřít se jí…), tak se pokusme alespoň se sebou soucítit. Jestliže se neustále budeme pouze obviňovat za to, co jsme udělali či neudělali, odsuzovat svoje slabosti a utápět se v pocitech studu, viny, trapnosti, malosti, strachu atakdále, stále budeme žít pouze v lživém obrazu o nás samých, který jsme si nevědomě vytvořili.  Pokud na sebe stále dokola aplikujeme vzorce, kterými jsme byli infikováni jako maličké děti  (kdy jsme neměli možnost se vůči nim jakkoliv vymezit a přijali jsme je za vlastní,  protože děti přijímají vše bezvýhradně) pak jsme dosud nepřijali zodpovědnost za svůj vlastní život.

Nyní už máme na výběr, zda se budeme trestat a působit si další a další bolest a tím šířit tuto infekci, tento jed do světa kolem nás, nebo svým dosavadním zraněním nabídnout lék v podobě soucítění a živé, láskyplné účasti tak, abychom mohli žít svobodně a v Otevřenosti…

„Po čem toužíš ze všeho nejvíce?“ „Cože? To má být všechno, co může život člověku nabídnout?“ ; zaslechneme jednou nečekaně ve svém srdci…
Naslouchat tomuto hlasu nás děsí a svůj strach se snažíme různě maskovat. Například začneme svému vnitřnímu hlasu odpovídat zdánlivě ctnostnou, ale ve skutečnosti pokryteckou a velmi nebezpečnou otázkou: „Nejsem vlastně sobec, když mne napadají takové věci? Vůbec nám nepřijde na mysl, že by k nám skrze naše nejhlubší touhy mohl promlouvat sám Bůh.

Jak jedná Bůh, můžeme názorně vidět na příběhu o uzdravení slepce Bartimea:
Když Bartimea zavolali k Ježíši, Ježíš se ho zeptal: Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51)
„Mistře, ať vidím“, „Jdi, tvá víra tě zachránila“, řekl mu na to Ježíš (Mk 10,52)

I každého z nás se ptá Ježíš (nebo prostě naše srdce): “Po čem nejvíce toužíš?“, „Jaké je tvé nejniternější přání?“
Na tuto otázku odpovídáme podle toho, jak velká je naše žízeň. Potíž je v tom, že ze svých přání máme strach. Při představě, že bychom je měli jasně vyjádřit, nám naskakuje husí kůže. Jakmile však svoji touhu vyjádříme, můžeme si být jisti, že dojde naplnění.

/André Daigneault; Krize jako šance

Každá bytost (člověk i zvíře) má v sobě samoregulující mechanismy, jimiž se snaží nastolit rovnováhu systému. Lidský mozek, kterému se často říká trojedinný, sestává ze tří ucelených částí. Ty jsou obecně známy jako plazí mozek (instinktivní), limbický systém (emoční) a neokortex (racionální). U zvířat se ony samoregulující mechanismy odehrávají zcela přirozeně a především rychle (protože instinktivně). Člověk má v tomto případě stíženou situaci, protože u něj dominují emoce a rácio. Příklad: Antilopa je dostižena predátorem. Padá k zemi – vzdává se blížící se smrti. A to i tehdy, když ještě není raněná. Nehybné zvíře nepředstírá smrt. Instinktivně vstoupila do změněného stavu vědomí, do kterého v okamžiku bezprostředně hrozícího nebezpečí upadají všechny savci. Fyziologové o tomto stavu mluví jako o reakci “znehybněním” nebo “zamrznutím”. Pokud by se stalo, že by nebezpečí pominulo, antilopa doslova setřese zbylé následky zmrazení a opět získá plnou kontrolu nad svým tělem. Vrátí se do normálního stavu jako by se nic nestalo. U člověka by tomu díky dispozicím neokortexu nebylo. Zmrazenou energii většinou nedokáže vybít a vzniká trauma, které provází celá řada nejrůznějších symptomů – od běžných fyziologických problémů k psychickým obtížím (úzkost, deprese apod.) či psychickým nemocem.

V dnešní době naše přežití závisí spíše na schopnosti myslet, než na schopnostech instinktivně , fyzicky reagovat. Následkem toho se většina z nás oddělila od svého přirozeného, instinktivního já – zejména od té části sebe sama, kterou můžeme s hrdostí, ale nikoliv pohrdáním nazývat zvířetem. Nemáme-li snadný přístup ke zdrojům, které nám poskytuje instinktivní já, dochází k odcizení těla a duše. Většina z nás sebe sama jako zvíře nevidí ani neprožívá. Pokud však ale své instinkty a přirozené reakce v životě neuplatníme, plného lidství stejně nedosáhneme.

Zpět k samoregulujícím mechanismům. Disharmonie v systému způsobená “zmrazením energie”, kterou označujeme jako “problém” se týká většinou napětí. Např. víceméně uměle vytvořená bipolarita na úrovni mysli; buď/nebo, ano/ne. Toto napětí má ale i svou fyziologickou podstatu, je napětím na fyziologické úrovni, které pouze nevnímáme či vytěsňujeme. Podvědomými mechanismy, které samy o sobě probíhají naprosto správně se organismus snaží toto napětí vybít, uvolnit. Díky naší mysli se ovšem celá situace komplikuje (zvíře tzv. “problém” nemá). U člověka toto “uvolnění ze sevření” neprobíhá přímočaře. Naopak. Často se ocitáme v bludném kruhu, kdy díky častým a zároveň zcela neúspěšným pokusům tuto energii vybít se na většinou nevhodné způsoby její uvolňování fixujeme. Bez kontaktu se skutečnými zdroji a náležitými nástroji končí tyto pokusy neúspěchem.

Dodatek – Medúza:

Nikdy se s traumatem nesmíme konfrontovat přímo. Mohli bychom se totiž rázem ocitnout v jeho děsivých spárech. Je jako čínská past na prsty. Musíme do něj jemně vklouznout a pak z něj postupně vystupovat krůček po krůčku. Vzpomeňme si na mýtus o Medúze. Kdokoliv jí pohlédl přímo do očí, proměnil se v kámen. A to se děje i v případě traumatu. Pokud se pokusíme postavit se mu přímo, udělá to, co už nám jednou udělalo – znehybní nás strachem. Perseus byl předtím, než se vydal zdolat Medúzu, varován Athénou, aby ji nehleděl přímo do očí. Používal svůj štít jako zrcadlo, ve kterém mohl sledovat Medúzin odraz, aby ji mohl useknout hlavu. Podobně i způsob, jak zdolat trauma (náš palčivý problém), nevychází z toho, že bychom se mu postavili přímo, ale z toho, že budeme pracovat s jeho odrazem, který se zrcadlí v našich instinktivních, fyziologických reakcích.

inspirováno přístupy P. Levina – léčení traumatu

Od jisté doby se v mém životě a v jeho blízkosti vše narovnává. Jakoby se všechno začalo uzdravovat a vědomě směřovat ke stejnému Zdroji. Jakoby se život stával skutečným a podstatným. Mou největší oporou v tomto směřování i uvědomění se stala pokora a vděčnost, jinými slovy – odevzdání se. Dnes, když jsem jela z práce, jsem si otevřela útlou knížečku „Pokání“. Je krásná. Nacházím tam pro sebe mnohé a ten úsměv (nad mými předsudky, které mi ji nedovolily otevřít dříve, předsudky z neznalosti, nepochopení, z vlastní slepoty a připoutanosti k zajetým rastrům mého myšlení) je osvobozující a niterný.

„Jednoho dne se každý z nás vydá na cestu zpět, domů. Ježíš této cestě říká Pokání. Od začátku má být jasné, že cesta domů je spojena s radostí. Cestou domů ale také záhy zjistíte, že jdete mlhou a tmou, máte hlad a žízeň, třesete se zimou a uvnitř vás možná sužuje strach. Vytrvejte a nevzdejte to! Taková je každá skutečná pouť. Řecký výraz pro pokání zní v překladu metanoia. Pravý význam tohoto slova je obrácení – změna smýšlení. ….. V pokání jsme v prvé řadě pozváni k setkání, kde se vše propojí v jeden celek. Moje minulost, přítomnost i všechno co očekávám se v pokání stává skutečností, které žehná Bůh. Henri Nouwen tomuto druhu poznání říká „duchovní vděčnost“: pravá duchovní vděčnost objímá celou naši minulost, dobré události stejně jako špatné, chvíle radosti i smutku. Díváme-li se z místa, kde nyní stojíme, pak nás všechno, co se stalo, přenášelo právě sem a chceme si pamatovat všechno jako součást Božího vedení.“

Cca před dvěma týdny mi napsal L. Ozval se po třech letech, kdy jsem poprvé v životě s notnou dávkou nenávisti a bolesti s ním ukončila náš letitý vztah a milostný mikropříběh. Byl to jediný blízký člověk, kterého jsem pro onu blízkost už nechtěla nikdy vidět. Nikdy. Shlédla jsem zprávu o prosbě o setkání a říkala jsem si, že se “třeba časem uvidí“. Nevím, co to bylo, ale ještě ten den jsem volala na to číslo a řekla „Ano, dnes“. Cítila jsem, že proto, abych mohla jít dál potřebuji tento vztah očistit od toho nesmyslného balastu, uznat svá pochybení a odhodit křivdy. Ten večer jsme se sešli naproti v restauraci. To, proč se se mnou L. chtěl sejít mne nevím, zda překvapilo, nebo ani trochu. Chtěl mi říct, že se ze svých všech sil a přímo z chřtánu té největší temnoty, kde začalo odkudsi svítat (z desetiletí závislosti na pervitinu a alkoholu) rozhodl říci životu svoje „ano“ a dobrovolně nastupuje do léčebny. Ne s tím, že jej tam tzv. z toho vyléčí, ale aby jej to místo podpořilo si uvědomit, co vše způsobil a za co nyní cítí šílenou tíži viny. Chtěl se mi také říci, že věří, že se na sebe dokáže podívat ve světle Lásky a dá tím šanci alespoň jednomu člověku udělat v jeho druhé polovině života třebas jen jednu jedinou věc, která má skutečný smysl. A poděkovat mi za nasměrování, které jsem mu tehdy dala, a které po oněch třech letech vyústilo k právě tomuto rozhodnutí. Ten večer jsme se vzájemně podívali do očí z místa, kde je prostě všechno dobré, a kde ústí nepatrná naděje každého jednotlivého člověka v nezměrnou Naději světa.

„Na počátku bylo slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,2) „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1, 14).

Překvapuje mne, jak málo věřících křesťanů (ale samozřejmě i lidí obecně) slyší na něco takového, jako je otázka jejich vztahu k vlastnímu tělu. Jak málo z nich své tělo miluje, cítí k němu lásku. Často se setkávám z odpověďmi typu “je třeba se naopak oprostit od tělesnosti”. A není právě láskyplný vztah k vlastnímu tělu tímto oproštěním?

Pokud máme k něčemu či někomu láskyplný vztah, znamená to přeci mj., že jsou respektovány jisté hranice a odstup, v němž jsme si vědomi, že „já nejsem to či ono“. Znamená to, že není možné s tím či oním nakládat dle své libovůle, majetnicky a sobecky. Naopak nás takovýto vztah zavazuje úctou, laskavou péčí, jemnou a ohleduplnou pozorností a vděčností. Tedy necítím-li takový vztah k svému tělu, musí to produkovat jen jistý druh násilí na něčem, co nám v pravdě nepatří, co jsme dostali jako vzácný dar, který nám umožňuje v této fyzické realitě doslova všechno, včetně vydávání svědectví o Boží přítomnosti („Jak na Nebi, tak na Zemi“)

Zříkat se vztahu k svému tělu také znamená velikou míru nepřijetí sebe sama. Jinými slovy pokrytectví, útěk, různé schovávačky za nějakou z našich oblíbených masek, nebo lpění na zarytých vzorcích naší mysli, které nám brání pohlédnout pravdě do očí. Ale nutno říci, že nikdo z nás o tento nezdravý postoj ve skutečnosti nestojí. Jen je prostě opravdu hodně těžké ustát to vše, co nás může zaplavit, pokud jsme v plném a vědomém prožitku svého těla. A většinou to ani není možné, tak jako není možné na jeden zátah sníst celého kance. Prostě bychom to nepřežili. Existuje něco jako „paměť těla“, která uchovává vše, co jsme kdy prožili; všechna traumata, hluboká zranění, bolest fyzickou i emocionální, o níž v tuto chvíli sotva něco víme. A je to tak v pořádku. Naše Vyšší Inteligence nám umožňuje prožívat pouze to, co ustát schopni jsme. Co se od nás chce je, jít tomu všemu jen pomalu naproti, nechat se s důvěrou vést.

Podíváme-li se na své tělo, najdeme miliardy živých bytostí, které jsou na nás závislé. Každá buňka našeho těla je živá bytost, která je na nás závislá. Jsme zodpovědní za každou z nich. Buňky našeho těla jsou nám věrné, dokonce by se dalo říct, že se za nás modlí. Jak s tím naložíme? Don Miguel Ruiz krásně říká (volně parafrázováno): “ Podívejte se, jak zacházíte se svým tělem. Jestliže odmítáte své vlastní tělo, co od vás mohou očekávat druzí lidé??? – Představte si, až budete milovat své tělo, až sebe sama přijmete bez podmínek. Budete nesmírně šťastni. Tomu se říká sebeláska. To není projev vlastní důležitosti, neboť se chováte ke všem ostatním se stejnou láskou, stejnou úctou a stejnou vděčností. A když se váš milenec dotkne vašeho těla, vaše tělo je naprosto otevřené. Není v něm žádný strach, žádná potřeba, neboť je plné lásky. Představte si, že někoho milujete stejným způsobem. Nemusíte se jeden druhého ani dotýkat. Pouhý pohled do očí uspokojí vaše tělo i mysl. Už nikdy se necítíte osamělí, neboť jste plní lásky…“