Marika Mariewicz

Kdo hledá nenajde, kdo nehledá, bude nalezen

Ne až budeme někdo, někdo lepší, duchovnější, dokonalejší, až dosáhneme něčeho, co na nás konečně bude hodno docenit, nebo až se změníme nebo se změní vnější podmínky a budou příznivější, až svět bude lepší a naše okolí nás bude respektovat, vážit si nás a kopírovat naše podprahové představy a očekávání, nebo snad až se zbavíme všech nánosů ega (nebo říkejme si tomu jak chceme), až budeme prosti všech nepatřičných pohnutek, prostě žádné “až”. Samozřejmě, že je nám to jasné, samozřejmě, že to víme, ale ruku na srdce… stále je zde určité napětí a vnitřní nespokojenost či boj o ono „lepší místo“, stále je zde nějaké hledání, pídění se, toužení, očekávání, hluboce zakořeněné (nenaplněné) potřeby toho či onoho. Jistě, je třeba modlitby, meditace, úsilí i touhy a nespokojenosti. Je třeba znalostí a zkušeností, je třeba určitého zrání. Tomu se říká tzv. „dlouhá cesta“ a nikdo jí není ušetřen. Přesto bez neustálého vracení se sem, právě sem, do místa, kde jsme takoví, jací jsme se vším tím, čeho bychom se tak rádi zbavili či to změnili, k žádné skutečné zralosti nedospějeme. Dokonce i naše nepřijímání a neakceptování reality (vnější, vnitřní), naše vyhýbání se tomu všemu,
a ano, i touha být lepší, duchovnější, dokonalejší atakdále atakdále, to vše už je tím místem. Místem, kde je vše včetně nás již úplné, celé, dokonalé. To je přeci něco úžasného a tak osvobozujícího! Nemusíme mít na sebe vůbec žádné nároky… Vůbec žádné. Žádný tlak, žádné dosahování, žádné vylepšování, nemusíme vůbec nic 😊 Jen prostá vděčnost, jedno jediné a všudypřítomné „děkuji…

 

Posted by Marika Mariewicz in Tečka nad Ypsilonem

Tělo slavím, tělo zpívám

Léto. Léto přímo vyzývá k oslavě. Nádherné a extatické oslavě těla. Čím více lze oslavit a uctít své tělo než dotekem? Dotek je naprosto základní potřebou pro všechny živé tvory. Fundament svým způsobem zcela určující naši identitu dle toho, v jaké míře se nám jej v dětství dostalo či nedostalo. Když jsme se narodili, měli jsme pouze dvě potřeby; výživu a dotek, který dává pocit přijetí a bezpečí, jež je nezbytné pro optimální funkci celého našeho systému po celý život.

Vystavme své tělo paprskům slunce, vlahému vánku, nechme jej něžně obejmout vodou, dopadat na něj déšť, prociťme Matku Zemi pod svými bosými chodidly. Milujme se v přírodě a učme se od ní co je to plnost, celistvost, rozmanitost, co je to krása syrovosti
a nezkrotnosti života, před kterým se (ruku na srdce) po většinu svého času pečlivě a rafinovaně schováváme.

Posted by Marika Mariewicz in Tipy pro zdraví a radost

Jednoduchý a chutný recept na očistu jater a žlučníku

Na jaře dominuje element dřeva, které se tradičně spojuje s orgány jater a žlučníku, a právě v tomto čase tyto orgány potřebují po zimním období posílit. Předejdeme tak tzv. “jarní únavě” spojené často s depresí, celkovým napětím či prostě jen “kyselým ksichtem” namísto toho, abychom se radovali z probouzejícího se života. Játra v Tradiční čínské medicíně řídí hladký tok Ki v celém systému. Pokud jsou v disharmonii, tak se zkrátka nemůžeme cítit dobře. Navíc potlačení vzteku a agrese, které je poměrně řízeně v civilizovaných zemích posilováno, k disharmonii orgánů dřeva vede. O to spíš bychom v tomto období měli o orgány dřeva pečovat.

Zkuste tento nápoj pít každé ráno na lačno a přidejte ranní či večerní procházku svižnou chůzí:

1 polévková lžíce za studena lisovaného olivového oleje
3 dcl mrkvové šťávy
čerstvě vymačkaná šťáva z 1/2 citrónu

 

 

 

Svěží, jarní dny nám všem. Všichni si je zasloužíme 🙂

Posted by Marika Mariewicz in Tipy pro zdraví a radost

Nedokonalost jako pohostinný prostor

Jak máme jako lidé tak málo důvěry v sebe navzájem! Když se sejdeme, hovoříme nejraději o něčem, co se nás osobně vůbec netýká nebo prezentujeme navenek svoje intelektuální schopnosti, znalosti, velmi rádi hovoříme o svých úspěších nebo skvělých plánech. A když se necítíme dobře raději jsme sami, aby nás v takovém „nežádoucím“ stavu probůh nikdo neviděl, případně se připojíme na fejsbůk, kde lze pokračovat ve své hře alespoň emotikony. Ale jaký zázrak se stane, pokud najde člověk odvahu být viděn tím druhým slabý, bezradný, skleslý! Je to více, než co jiného skutečná služba pro druhé, pro toho či onoho člověka, s nímž právě jsme. Protože v tu chvíli je zbořena ona neprodyšná zeď strachu z toho, jak před druhým budeme vypadat. Pak je možné se setkat ve vší své nehotovosti, tápání, pochybnostech a bolesti. V opravdovosti, kde nejsou tabu. Zde se rodí skutečné soucítění, vděčnost a vlídný, pohostinný prostor pro sebe i všechny ostatní a ona tak vzácná a chybějící důvěra.

Namasté a magický rok 2022 nám všem 🙂

 

Posted by Marika Mariewicz

Modlitba autora Malého prince

“Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život. Nauč mě umění malých kroků.
Učiň mě hledajícím a nalézajícím, učiň mě sebejistým v pravý čas.
Obdař mě jemnocitem, abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.
Prosím o disciplínu, abych jen tak neproklouzl životem a rozumně si rozdělil své dny, abych neprospal záblesky světla a vrcholy a abych aspoň tu a tam našel čas na umělecký zážitek.
Dovol mi přesvědčit se o tom, že snít o minulosti či budoucnost mi nepomůže.
Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je nejbližší, pomoz mi pokládat právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.
Chraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce.
Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zklamání jsou přirozenou součástí života, že díky jim rosteme a dozráváme.
Připomínej mi, že srdce se často staví proti rozumu.
Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu s láskou.
Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši, projev Tvé lásky, přátelské echo, a aspoň tu a tam náznak, že budu užitečný.
Vím, že mnoho problémů se řeší neděláním. Dej, abych dokázal čekat.
Ať vždycky nechám Tebe i ostatní dohovořit. To nejdůležitější si člověk neříká sám, to nejdůležitější mu bývá řečeno.
Ty víš, jak velmi potřebujeme přátelství. Dej, abych dorostl této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejněžnější záležitosti života.
Vnukni mi pravou chvíli a pravé místo, kde mohu zanechat balíček dobra, slovy či beze slov.
Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit svůj život.
Nedávej mi to, co si přeji, ale to, co potřebuji.
Nauč mě umění malých kroků.”

Antoine de Saint-Exupèry
Ten, který viděl srdcem.
Nevrátil se z bojového letu dne 31. července 1944
Pohřben v moři…

 

Posted by Marika Mariewicz

Odpověď na utrpení

Všichni máme nějaké potíže, starosti, bolesti a trápení. Ty přirozeně život přináší. Ale ve skutečnosti opravdu jediná potíž je, že si myslíme, že právě to „moje“ trápení je tou nejdůležitější věcí na světě. Když nás něco trápí, je velmi těžké se tím nezabývat, nemít toho doslova „plnou hlavu“. Bolest, zvláště je-li hluboká, ochromuje. Ale čím víc na to budeme myslet, čím urputněji to budeme chtít „řešit“ a hledat víc a víc všemožných prostředků, jak se toho zbavit, tím náš tzv. problém či utrpení bude větší a větší. Tak to prostě funguje: čemu věnujeme pozornost, tomu dáváme sílu. A tak se může stát, že se náš život bude točit jen kolem našich starostí, trápení a bolesti. Opravdu chceme takový život? Existuje jedna zcela konkrétní situace, která to skvěle ilustruje: když se člověk topí v bažině, to, že se z ní bude chtít co nejrychleji dostat a uniknout tak smrti jej pouze stáhne ke dnu. Jediný možný prostředek jak se zachránit je zanechat vší snahy a zůstat v klidu. Položit se na znak, „vzdát se“. Pak člověka bažina zvolna vynese na povrch a pustí ze svých tenat.

Rozhodně tímto nesnižuji nezbytnost hledání a přijímání pomoci, terapeutické či jiné léčby, medikace, podpory. Naopak, píši to jako člověk, který ve své minulosti prošel těžkou psychózou, hospitalizací v psychiatrické léčebně, člověk, který zná utrpení velmi zblízka a dotýká se jej velmi často (ať už se to týká mne samotné či druhých) a tedy cítí, jak důležité je říci si v pravou chvíli o pomoc a přijmout ji. Tedy si troufám říci, že vím, o čem mluvím.

Utrpení existovalo, existuje a bude existovat navzdory všem sofistikovaným metodám, jak jej ze života vymýtit. Kéž je nám více než čímkoliv jiným branou k opuštění onoho „moje“ a uzavřenosti v našich malých „jáčkách“… K žití naplněného života v sounáležitosti a soucítění s druhými lidmi v hlubokém vnitřním míru a lásce.

Subham astu sarvadžagatam

 

 

 

 

 

 

 

foto Filip Michael Štojdl (c)

Posted by Marika Mariewicz in Tečka nad Ypsilonem

Vděčnost a tzv. “krámy”

Dnes jsem naplněna vděčností. Celý den, večer, nyní před spaním. Mé srdce je naplněno nebo jsem uvnitř Srdce, kterému je vděčnost vlastní, je jeho podstatou?

Tolik se vždy těším z těchto dní, kdy vděčnost nemusím v srdci hledat či za ni prosit, ale přichází sama, cyklicky, v rytmu, v němž vibruje ženské lůno. Vděčnost je vskutku božská a stejně božské je tělo. Vše se děje “samo od sebe” asi tak jako jabloň na jaře vypučí a v pozdním létě dá plody.

Ve dnech menstruace žena potřebuje čas a prostor pro sebe samu a citlivou péči. Jednoduše proto, že tělo i psychika ženy je naladěna na zcela jiný rytmus než v ostatní dny, a po klidu a péči volá. Nejen kvůli bolesti, kterou mnohé z nás prožíváme, ale v tuto dobu je oslabena i tzv. “spekulativní mysl”, tedy výkonná mysl. Je snížená schopnost delšího soustředění, delší fyzické výdrže, často je pro ženu obtížné vyrovnávat se s úkoly běžných dní. Prostě toto období není nastavené na výkon a díkybohu a Matce přírodě za to! Konečně je zde příležitost, jak se zastavit, dát prostor vnitřním, bohatým světům, které v každodenním shonu zcela opomíjíme. Tato fáze nás vyzývá ke stažení se do nitra, k nahlédnutí do své duše a srdce, a naslouchání jeho hlubokým potřebám a touhám, které po ukončení fáze můžeme realizovat a žít tak plnější a šťastnější život.

Přeji všem ženám, aby dny své periody nemusely nazývat hrubými jmény, nemusely se za menstruaci stydět či ji zcela ignorovat a být “chlapama v sukních”, tak aby vyhověly tlaku společnosti, předsudkům a dírám ve výchově, kdy nás nikdo neučil, jak být vědomými ženami či muži. Přeji všem ženám, aby k sobě přistupovaly s důstojností, úctou a laskavou pozorností a objevily tak hluboké sexuální, tvůrčí a spirituální dary svého cyklu.

Posted by Marika Mariewicz in Tipy pro zdraví a radost

Vděčnost jako lék pro současnou krizi

Nad modrými vrchy se vznáší bílý nefrit,
na zeleném potoce v údolí si hraje zlato.
Lidé z hor, přestaňte naříkat na chudobu
sotva dokážete posbírat všechny poklady nebe!
/Manhe Han Jong-un; z anologie básní korejských zenových mistrů

 

Kolektivní atmosféra ohrožení, strachu, úzkosti, vypadnutí z běžného rytmu, ztráta práce nebo radikální změna pracovních podmínek, absence sociálních kontaktů, napětí ve vztazích mezi nejbližšími. To jsou fenomény, kterými ve větší či menší míře v toto období čelíme nejspíš všichni. Jak touto náročnou situací projít, eventuálně lépe – pojmout tuto krizi (z řečtiny crino, krisis) v jejím pravém a původním smyslu, tedy jako „obrat ve vývoji,  rozhodnou chvíli“, z níž můžeme mít velký užitek díky správnému naložení
s transformativním potenciálem, který každá krize ať už osobní či globální s sebou přináší? Jistě to lze zvládnout, ale určitě ne ve stavu zmatku, stresu a pocitu ohrožení.

Pokud se nám v životě zvenčí dostane něčeho, co se dotkne našeho srdce, pociťujeme vděčnost. Cítíme radost, máme najednou mnoho energie a entuziasmu, cítíme vnitřní mír. Čím je vděčnost hlubší a intenzivnější, tím více  této životadárné energie máme k dispozici. Ale funguje to i naopak. Pokud jsme schopni pociťovat vděčnost bez ohledu na vnější podmínky, pokud je to naše základní vnitřní nastavení, tím více se nám toho dostává zvenčí a cítíme se prostě naplněni, jsme šťastní a všechno se tak nějak zdá být na svém místě. V prvním případě jde o tzv. „vnější zdroje“, v druhém případě o „zdroj vnitřní“. Ale jedno podmiňuje druhé, de facto to nejsou dvě zcela rozdílné věci. Jsme to přeci nakonec my, kdo se rozhoduje, jak, kde a v jakých podmínkách bude žít, nebo jak  na dané podmínky a situace, kterými prochází, bude reagovat. Nemusíme čekat, až nám dá někdo bonbón, řekne nám, jak jsme skvělí nebo nedočkavě vyhlížet svůj den narozenin, až dostaneme plnou pozornost okolí. Stav vnitřního  štěstí, míru a vděčnosti jako reakce na každý nový den můžeme kultivovat. Je to cesta dlouhá přibližně pětatřicet
centimetrů, jak říkal český mystik a duchovní učitel Eduard Tomáš. Z hlavy do srdce. Existuje řada praktických  cvičení, uvedu jedno moje velmi oblíbené, zábavné, jednoduché:

Meditace gilotina
Je to jedna z nejkrásnějších tantrických meditací; procházejte se a myslete si, že nemáte hlavu, jen tělo.
Seďte a myslete si, že nemáte hlavu jen tělo. Stále si připomínejte, že nemáte hlavu. Vizualizujte si sebe sama bez hlavy. Nakreslete sebe sama bez hlavy a dívejte se na ten obraz. Dejte si zrcadlo v koupelně níž, takže když se do něj podíváte, vidíte jen tělo bez hlavy. Stále si to připomínejte, zkuste to pár dní a budete cítit lehkost, ticho a své srdce. Protože hlava je problém.
/Oranžová kniha meditačních technik; Osho

 

Když se otevíráme vděčnosti, jsme ve spojení s klidem a stabilitou, cítíme se více uvolnění a tedy se i navyšuje kapacita našeho vědomí, jinými slovy – jsme přítomnější. V takovém stavu pak mnohem snáze zvládáme těžké situace,  protože dokážeme lépe nakládat se svými myšlenkami a emocemi. Jejich tok je klidnější, máme jasnější úsudek,  jsme schopni nahlížet věci v širším kontextu, což je v této krizové situaci nanejvýš důležité. A jelikož emoce jsou nakažlivější víc, než nejnovější mutace koronaviru, pouhou naší přítomností přinášíme světlo a mír tam, kde chybí.

„Břichem vidíme sílu, srdcem vidíme krásu“
/Vladimír Kokolia
Ve vděčnosti vidíme obojí. Jsme ve spojení s naší vnitřní silou i srdcem a laskavou pozorností 🙂

Nejvzácnější dar
Další den. Další nový den. Volba. Mohu do něj vstoupit zcela nevědomě v unavujícím pazvyku automatismů, omšelé každodenní samozřejmosti a duševní netečnosti, s tím, že vím, co bude, co by mělo být, jaký je svět, kým jsem a kým jsou ti druzí. A nebo se probudím a nový den přijmu s dychtivostí očekávání jako ještě nerozbalený dárek,  jako překvapení od milované bytosti. Nezáleží na tom jaká je moje minulost, nezáleží ani na mých představách  o budoucnosti. K tomu, aby se tento den stal pro nás opravdu vzácným darem a nikoliv úkolem, nezbytnou zátěží  či nudou nepotřebujeme žádné speciální dovednosti. Nepotřebujeme znalosti ani žádnou hlubokou duchovní zralost.  Úplně všechno čeho je zapotřebí máme, a to už teď, právě v tento den, v tuto chvíli. A to i v toto náročné období. Jsou to naše vlastní oči, uši, dech, tělo a (jakkoliv třeba jen nepatrná, neobratná, sotva zachytitelná,  chvilková,..) reakce, jediná skutečně dobrá odpověď na tento jedinečný dar: prosté poděkování a trocha dětské
otevřenosti.

 

„Být dítětem, to znamená.. Celý svět v zrnku písku zřít a nebe v polní květině, nekonečno do dlaně uchopit,  věčnost žít v pouhé hodině.“
/ William Blake

V tom všem námi tak nevítaném, kde se nyní právě nacházíme, v razantních a rozsáhlých omezeních, která s sebou  nouzový stav nese, si můžeme uvědomit vzácnost toho všeho, co jsme předtím brali jako naprostou samozřejmost. Možná je to právě tato krize, která nás může učit děkovat a bezprostředně se radovat z oněch malých – velkých věcí tak jak to vidíme u malých dětí, poodhalit skutečnost, že svůj život, to jediné co skutečně máme, co nám bylo dáno  k prožití, žijeme slepí a hluší. A především – že to tak být vůbec nemusí. Je nabíledni, že často teprve bída  s nouzí nás donutí zabývat se pořádně tím, odkud naše bída skutečně pramení a zadívat se do svého nitra. V takových okamžicích se náš duch může pozdvihnout k netušených výšinám a objevovat hluboká vědění o nás samých, o lidech  a o světě, který v jeho živoucí a pravdivé podobě vůbec neznáme.

Subham astu sarvadžagatam

Posted by Marika Mariewicz in Tipy pro zdraví a radost

Nejvzácnější dar

Další den. Další nový den. Volba. Mohu do něj vstoupit zcela nevědomě v unavujícím pazvyku automatismů, omšelé každodenní samozřejmosti a duševní netečnosti, s tím, že vím, co bude, co by mělo být, jaký je svět, kým jsem a kým jsou ti druzí. A nebo se probudím a nový den přijmu s dychtivostí očekávání jako ještě nerozbalený dárek, jako překvapení od milované bytosti. Nezáleží na tom jaká je moje minulost, nezáleží ani na mých představách o budoucnosti (tedy pokud nechci celých oněch čtyřiadvacet zbrusu nových hodin strávit na hřbitově). K tomu, aby se tento den stal pro nás opravdu vzácným darem a nikoliv úkolem, nezbytnou zátěží či nudou nepotřebujeme žádné speciální dovednosti. Nepotřebujeme znalosti ani žádnou hlubokou duchovní zralost. Úplně všechno čeho je zapotřebí máme, a to už teď, právě v tento den, v tuto chvíli. Jsou to naše vlastní oči, uši, dech, tělo a (jakkoliv třeba jen nepatrná, neobratná, sotva zachytitelná, chvilková,..) reakce, jediná skutečně dobrá odpověď na tento jedinečný dar: prosté poděkování, vděčnost a trocha dětské otevřenosti.

Posílám pár slunečních paprsků, když už nejsou týdny vidět 🙂

Posted by Marika Mariewicz in Tipy pro zdraví a radost

Odvaha toužit

Je jednodušší plnit přání druhým a zajímat se o to, co potřebují, než se podívat do svého nitra, naslouchat jeho hlasu, vyslyšet jej a jasně artikulovat touhy nás samých ukrytých hluboko ve svém srdci. „Já pro sebe vůbec nic nechci, jde mi především o druhé“. Tento zdánlivě ctnostný, ale ve skutečnosti naprosto neživotný a malomocný  postoj není vyjádřením ani pravé pokory, ani skromnosti, ani nesobeckosti či dokonce lásky k lidem, nýbrž je pravým opakem. Zrcadlí naši šílenou vnitřní tíseň, strach ze života, otevřenosti, a úzkoprsé, nepřijímající gesto směrem k sobě samým a své duši.

Když mluvím o touze, nemluvím o chtění. Touha a chtění je něco diametrálně odlišného. Chtění pochází z hegemonie ega a vyžaduje notnou dávku natvrdlosti a vnitřní pasivity, touha vychází ze srdce, odvahy a z každokroční bdělosti. Něco si brát není totéž co přijímat! Vyjádřit jasně své nejhlubší touhy a realizovat je znamená vnést do světa něco ze sebe sama, ze své jedinečnosti, a tím se vědomě podílet na jedinečnosti Bytí. Znamená to rozvinout pravý vztah k bytostem a věcem a naplňovat jej. „Všichni máme srdce v jednou Zdroji“ jak kdysi řekl pro mne jeden vzácný člověk. Pokud zanedbáváme svá vlastní srdce a jejich touhy, dopouštíme se téhož i na druhých. Místo toho,  abychom dovolili vytrysknout síle skrytého božství a nechali jej zazářit, tlíme v bezkrevnosti, duševní impotenci  a často jsme ještě schopni svoji přiškrcenou opatrnost pokrytecky nazývat jemností a citlivou ohleduplností.

Tohle není žádná rádoby moudrá teorie. Sama mám notný problém něco si pro sebe přát a jasně to vyjádřit směrem  k druhým lidem. Ale kdykoliv to udělám, stane se vždycky doslova zázrak. Vzpomínám, jak jsem kdysi byla na psychoterapii. Honzík (jak si mu tak v duchu říkám) tam měl položenou kytaru. Chvíli jsme se věnovali terapii pod jeho taktovkou. Ale nic mi to v tu chvíli nedávalo, nic nového mi to neotvíralo. Už se mi nechtělo mluvit, chtělo se mi prostě zpívat, tancovat, poslouchat hudbu. „Mohu mít přání?“ zeptala jsem se zvesela. Honzík se na mne zvídavě podíval. „Zahrajte mi, prosím na kytaru“. Byl trochu v rozpacích, ale pak přece jen vyjmul kytaru z pouzdra se slovy: “Tak já teda něco zkusím zaimprovizovat.” Hrál skvěle, já do toho začala bubnovat dlaněmi o stůl  a přidala jsem se zpěvem. Byla to naprosto úžasná chvíle a cítila jsem, že pro nás oba. Když jsem odcházela, Honzík se ke mně naklonil a potichu s dojetím řekl: „Moc vám děkuju, Mariko. Víte, vždycky jsem měl sen nějak propojit svoji práci se svou vášní pro hudbu. Nikdy jsem k tomu ale nenašel odvahu. Díky za nový začátek“

Posted by Marika Mariewicz in Tečka nad Ypsilonem