Marika Mariewicz

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mne jen varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě. Dnes vím, že se tomu říká být pravdivý.
Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, jak moc druhého zahanbuje, když mu vnucuji svá přání, ačkoli vím, že na to není vhodná doba, ani na to není ten člověk připravený, i kdybych tím dotyčným byl já sám. Dnes vím, že se tomu říká sebeúcta.
Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, přestal jsem toužit po jiném životě a dokázal vidět, že všechno kolem mně je výzvou k růstu. Dnes vím, že se tomu říká zralost.
Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, že vždycky a při každé příležitosti jsem ve správný čas na správném místě a že všechno, co se děje, je správné. Od té doby jsem mohl být klidný. Dnes vím, že se tomu říká vyrovnanost.
Když jsem začal milovat sám sebe, přestal jsem se okrádat o volný čas a dělat velkolepé plány do budoucna. Dnes dělám jen to, co mě baví a působí mi radost, co miluji a co potěší mé srdce, dělám to po svém a svým vlastním tempem. Dnes vím, že se tomu říká poctivost.
Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, zbavil jsem se všeho, co pro mě nebylo zdravé. Jídla, lidí, věcí, situací, a především toho, co mě neustále stahovalo dolů, pryč ode mě samotného. Zpočátku jsem to nazýval zdravým egoismem. Dnes však vím, že to je sebeláska.
Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, přestal jsem chtít mít vždycky pravdu. Tak jsem se méně často mýlil. Dnes vím, že se tomu říká být prostý.
Když jsem skutečně miloval sám sebe, nechtěl jsem už žít dál minulostí a starat se o svou budoucnost. Teď žiji už jen v tom okamžiku, kde se koná VŠECHNO. Tak dnes prožívám každý den a říkám tomu důkladnost.
Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, uvědomil jsem si, že ze mě mé myšlení může dělat ubohého a chorého člověka. Když jsem však povolal na pomoc sílu svého srdce, dostal jsem rozum významného partnera. Tomu spojení říkám dnes moudrost srdce.
Nemusím se už obávat sporů, konfliktů a problémů se sebou samým a s ostatními, protože dokonce i hvězdy se spolu někdy srazí a vzniknou tak nové světy. Dnes vím, že to je život.

Charlie Chaplin, 16. dubna 1959

Přeji nám všem abychom nacházeli své důstojné místo a mohli manifestovat svoji jedinečnost. Od národů, národnostních, kulturních a sociálních menšin až samozřejmě po jednotlivce, lidí na okraji, všech těch, co jsou pronásledováni a pranýřováni pro své odlišné názory, vyznání, sexuální orientaci či svoje zvláštnosti. Ať se nikdo nemusí cítit za pomyslnou divergentní čárou. A neméně tak, ať každý máme ve svém nitru dostatek místa pro druhé, pro soucítění, vděčnost a lásku.

Léto. Léto přímo vyzývá k oslavě. Nádherné a extatické oslavě těla. Čím více lze oslavit a uctít své tělo než dotekem? Dotek je naprosto základní potřebou pro všechny živé tvory. Fundament svým způsobem zcela určující naši identitu dle toho, v jaké míře se nám jej v dětství dostalo či nedostalo. Když jsme se narodili, měli jsme pouze dvě potřeby; výživu a dotek, který dává pocit přijetí a bezpečí, jež je nezbytné pro optimální funkci celého našeho systému po celý život.

Vystavme své tělo paprskům slunce, vlahému vánku, nechme jej něžně obejmout vodou, dopadat na něj déšť, prociťme Matku Zemi pod svými bosými chodidly. Milujme se v přírodě a učme se od ní co je to plnost, celistvost, rozmanitost, co je to krása syrovosti
a nezkrotnosti života, před kterým se (ruku na srdce) po většinu svého času pečlivě a rafinovaně schováváme.

Na jaře dominuje element dřeva, které se tradičně spojuje s orgány jater a žlučníku, a právě v tomto čase tyto orgány potřebují po zimním období posílit. Předejdeme tak tzv. “jarní únavě” spojené často s depresí, celkovým napětím či prostě jen “kyselým ksichtem” namísto toho, abychom se radovali z probouzejícího se života. Játra v Tradiční čínské medicíně řídí hladký tok Ki v celém systému. Pokud jsou v disharmonii, tak se zkrátka nemůžeme cítit dobře. Navíc potlačení vzteku a agrese, které je poměrně řízeně v civilizovaných zemích posilováno, k disharmonii orgánů dřeva vede. O to spíš bychom v tomto období měli o orgány dřeva pečovat.

Zkuste tento nápoj pít každé ráno na lačno a přidejte ranní či večerní procházku svižnou chůzí:

1 polévková lžíce za studena lisovaného olivového oleje
3 dcl mrkvové šťávy
čerstvě vymačkaná šťáva z 1/2 citrónu

Svěží, jarní dny nám všem. Všichni si je zasloužíme 🙂

Dnes jsem naplněna vděčností. Celý den, večer, nyní před spaním. Mé srdce je naplněno nebo jsem uvnitř Srdce, kterému je vděčnost vlastní, je jeho podstatou?

Tolik se vždy těším z těchto dní, kdy vděčnost nemusím v srdci hledat či za ni prosit, ale přichází sama, cyklicky, v rytmu, v němž vibruje ženské lůno. Vděčnost je vskutku božská a stejně božské je tělo. Vše se děje “samo od sebe” asi tak jako jabloň na jaře vypučí a v pozdním létě dá plody.

Ve dnech menstruace žena potřebuje čas a prostor pro sebe samu a citlivou péči. Jednoduše proto, že tělo i psychika ženy je naladěna na zcela jiný rytmus než v ostatní dny, a po klidu a péči volá. Nejen kvůli bolesti, kterou mnohé z nás prožíváme, ale v tuto dobu je oslabena i tzv. “spekulativní mysl”, tedy výkonná mysl. Je snížená schopnost delšího soustředění, delší fyzické výdrže, často je pro ženu obtížné vyrovnávat se s úkoly běžných dní. Prostě toto období není nastavené na výkon a díkybohu a Matce přírodě za to! Konečně je zde příležitost, jak se zastavit, dát prostor vnitřním, bohatým světům, které v každodenním shonu zcela opomíjíme. Tato fáze nás vyzývá ke stažení se do nitra, k nahlédnutí do své duše a srdce, a naslouchání jeho hlubokým potřebám a touhám, které po ukončení fáze můžeme realizovat a žít tak plnější a šťastnější život.

Přeji všem ženám, aby dny své periody nemusely nazývat hrubými jmény, nemusely se za menstruaci stydět či ji zcela ignorovat a být “chlapama v sukních”, tak aby vyhověly tlaku společnosti, předsudkům a dírám ve výchově, kdy nás nikdo neučil, jak být vědomými ženami či muži. Přeji všem ženám, aby k sobě přistupovaly s důstojností, úctou a laskavou pozorností a objevily tak hluboké sexuální, tvůrčí a spirituální dary svého cyklu.

Nad modrými vrchy se vznáší bílý nefrit,
na zeleném potoce v údolí si hraje zlato.
Lidé z hor, přestaňte naříkat na chudobu
sotva dokážete posbírat všechny poklady nebe!
/Manhe Han Jong-un; z anologie básní korejských zenových mistrů

Kolektivní atmosféra ohrožení, strachu, úzkosti, vypadnutí z běžného rytmu, ztráta práce nebo radikální změna pracovních podmínek, absence sociálních kontaktů, napětí ve vztazích mezi nejbližšími. To jsou fenomény, kterými ve větší či menší míře v toto období čelíme nejspíš všichni. Jak touto náročnou situací projít, eventuálně lépe – pojmout tuto krizi (z řečtiny crino, krisis) v jejím pravém a původním smyslu, tedy jako „obrat ve vývoji,  rozhodnou chvíli“, z níž můžeme mít velký užitek díky správnému naložení
s transformativním potenciálem, který každá krize ať už osobní či globální s sebou přináší? Jistě to lze zvládnout, ale určitě ne ve stavu zmatku, stresu a pocitu ohrožení.

Pokud se nám v životě zvenčí dostane něčeho, co se dotkne našeho srdce, pociťujeme vděčnost. Cítíme radost, máme najednou mnoho energie a entuziasmu, cítíme vnitřní mír. Čím je vděčnost hlubší a intenzivnější, tím více  této životadárné energie máme k dispozici. Ale funguje to i naopak. Pokud jsme schopni pociťovat vděčnost bez ohledu na vnější podmínky, pokud je to naše základní vnitřní nastavení, tím více se nám toho dostává zvenčí a cítíme se prostě naplněni, jsme šťastní a všechno se tak nějak zdá být na svém místě. V prvním případě jde o tzv. „vnější zdroje“, v druhém případě o „zdroj vnitřní“. Ale jedno podmiňuje druhé, de facto to nejsou dvě zcela rozdílné věci. Jsme to přeci nakonec my, kdo se rozhoduje, jak, kde a v jakých podmínkách bude žít, nebo jak  na dané podmínky a situace, kterými prochází, bude reagovat. Nemusíme čekat, až nám dá někdo bonbón, řekne nám, jak jsme skvělí nebo nedočkavě vyhlížet svůj den narozenin, až dostaneme plnou pozornost okolí. Stav vnitřního  štěstí, míru a vděčnosti jako reakce na každý nový den můžeme kultivovat. Je to cesta dlouhá přibližně pětatřicet
centimetrů, jak říkal český mystik a duchovní učitel Eduard Tomáš. Z hlavy do srdce. Existuje řada praktických  cvičení, uvedu jedno moje velmi oblíbené, zábavné, jednoduché:

Meditace gilotina
Je to jedna z nejkrásnějších tantrických meditací; procházejte se a myslete si, že nemáte hlavu, jen tělo.
Seďte a myslete si, že nemáte hlavu jen tělo. Stále si připomínejte, že nemáte hlavu. Vizualizujte si sebe sama bez hlavy. Nakreslete sebe sama bez hlavy a dívejte se na ten obraz. Dejte si zrcadlo v koupelně níž, takže když se do něj podíváte, vidíte jen tělo bez hlavy. Stále si to připomínejte, zkuste to pár dní a budete cítit lehkost, ticho a své srdce. Protože hlava je problém.
/Oranžová kniha meditačních technik; Osho

Když se otevíráme vděčnosti, jsme ve spojení s klidem a stabilitou, cítíme se více uvolnění a tedy se i navyšuje kapacita našeho vědomí, jinými slovy – jsme přítomnější. V takovém stavu pak mnohem snáze zvládáme těžké situace,  protože dokážeme lépe nakládat se svými myšlenkami a emocemi. Jejich tok je klidnější, máme jasnější úsudek,  jsme schopni nahlížet věci v širším kontextu, což je v této krizové situaci nanejvýš důležité. A jelikož emoce jsou nakažlivější víc, než nejnovější mutace koronaviru, pouhou naší přítomností přinášíme světlo a mír tam, kde chybí.

„Břichem vidíme sílu, srdcem vidíme krásu“
/Vladimír Kokolia
Ve vděčnosti vidíme obojí. Jsme ve spojení s naší vnitřní silou i srdcem a laskavou pozorností 🙂

Nejvzácnější dar
Další den. Další nový den. Volba. Mohu do něj vstoupit zcela nevědomě v unavujícím pazvyku automatismů, omšelé každodenní samozřejmosti a duševní netečnosti, s tím, že vím, co bude, co by mělo být, jaký je svět, kým jsem a kým jsou ti druzí. A nebo se probudím a nový den přijmu s dychtivostí očekávání jako ještě nerozbalený dárek,  jako překvapení od milované bytosti. Nezáleží na tom jaká je moje minulost, nezáleží ani na mých představách  o budoucnosti. K tomu, aby se tento den stal pro nás opravdu vzácným darem a nikoliv úkolem, nezbytnou zátěží  či nudou nepotřebujeme žádné speciální dovednosti. Nepotřebujeme znalosti ani žádnou hlubokou duchovní zralost.  Úplně všechno čeho je zapotřebí máme, a to už teď, právě v tento den, v tuto chvíli. A to i v toto náročné období. Jsou to naše vlastní oči, uši, dech, tělo a (jakkoliv třeba jen nepatrná, neobratná, sotva zachytitelná,  chvilková,..) reakce, jediná skutečně dobrá odpověď na tento jedinečný dar: prosté poděkování a trocha dětské
otevřenosti.

„Být dítětem, to znamená.. Celý svět v zrnku písku zřít a nebe v polní květině, nekonečno do dlaně uchopit,  věčnost žít v pouhé hodině.“
/ William Blake

V tom všem námi tak nevítaném, kde se nyní právě nacházíme, v razantních a rozsáhlých omezeních, která s sebou  nouzový stav nese, si můžeme uvědomit vzácnost toho všeho, co jsme předtím brali jako naprostou samozřejmost. Možná je to právě tato krize, která nás může učit děkovat a bezprostředně se radovat z oněch malých – velkých věcí tak jak to vidíme u malých dětí, poodhalit skutečnost, že svůj život, to jediné co skutečně máme, co nám bylo dáno  k prožití, žijeme slepí a hluší. A především – že to tak být vůbec nemusí. Je nabíledni, že často teprve bída  s nouzí nás donutí zabývat se pořádně tím, odkud naše bída skutečně pramení a zadívat se do svého nitra. V takových okamžicích se náš duch může pozdvihnout k netušených výšinám a objevovat hluboká vědění o nás samých, o lidech  a o světě, který v jeho živoucí a pravdivé podobě vůbec neznáme.

Subham astu sarvadžagatam