admin

Od jisté doby se v mém životě a v jeho blízkosti vše narovnává. Jakoby se všechno začalo uzdravovat a vědomě směřovat ke stejnému Zdroji. Jakoby se život stával skutečným a podstatným. Mou největší oporou v tomto směřování i uvědomění se stala pokora a vděčnost, jinými slovy – odevzdání se. Dnes, když jsem jela z práce, jsem si otevřela útlou knížečku „Pokání“. Je krásná. Nacházím tam pro sebe mnohé a ten úsměv (nad mými předsudky, které mi ji nedovolily otevřít dříve, předsudky z neznalosti, nepochopení, z vlastní slepoty a připoutanosti k zajetým rastrům mého myšlení) je osvobozující a niterný.

„Jednoho dne se každý z nás vydá na cestu zpět, domů. Ježíš této cestě říká Pokání. Od začátku má být jasné, že cesta domů je spojena s radostí. Cestou domů ale také záhy zjistíte, že jdete mlhou a tmou, máte hlad a žízeň, třesete se zimou a uvnitř vás možná sužuje strach. Vytrvejte a nevzdejte to! Taková je každá skutečná pouť. Řecký výraz pro pokání zní v překladu metanoia. Pravý význam tohoto slova je obrácení – změna smýšlení. ….. V pokání jsme v prvé řadě pozváni k setkání, kde se vše propojí v jeden celek. Moje minulost, přítomnost i všechno co očekávám se v pokání stává skutečností, které žehná Bůh. Henri Nouwen tomuto druhu poznání říká „duchovní vděčnost“: pravá duchovní vděčnost objímá celou naši minulost, dobré události stejně jako špatné, chvíle radosti i smutku. Díváme-li se z místa, kde nyní stojíme, pak nás všechno, co se stalo, přenášelo právě sem a chceme si pamatovat všechno jako součást Božího vedení.“

Cca před dvěma týdny mi napsal L. Ozval se po třech letech, kdy jsem poprvé v životě s notnou dávkou nenávisti a bolesti s ním ukončila náš letitý vztah a milostný mikropříběh. Byl to jediný blízký člověk, kterého jsem pro onu blízkost už nechtěla nikdy vidět. Nikdy. Shlédla jsem zprávu o prosbě o setkání a říkala jsem si, že se “třeba časem uvidí“. Nevím, co to bylo, ale ještě ten den jsem volala na to číslo a řekla „Ano, dnes“. Cítila jsem, že proto, abych mohla jít dál potřebuji tento vztah očistit od toho nesmyslného balastu, uznat svá pochybení a odhodit křivdy. Ten večer jsme se sešli naproti v restauraci. To, proč se se mnou L. chtěl sejít mne nevím, zda překvapilo, nebo ani trochu. Chtěl mi říct, že se ze svých všech sil a přímo z chřtánu té největší temnoty, kde začalo odkudsi svítat (z desetiletí závislosti na pervitinu a alkoholu) rozhodl říci životu svoje „ano“ a dobrovolně nastupuje do léčebny. Ne s tím, že jej tam tzv. z toho vyléčí, ale aby jej to místo podpořilo si uvědomit, co vše způsobil a za co nyní cítí šílenou tíži viny. Chtěl se mi také říci, že věří, že se na sebe dokáže podívat ve světle Lásky a dá tím šanci alespoň jednomu člověku udělat v jeho druhé polovině života třebas jen jednu jedinou věc, která má skutečný smysl. A poděkovat mi za nasměrování, které jsem mu tehdy dala, a které po oněch třech letech vyústilo k právě tomuto rozhodnutí. Ten večer jsme se vzájemně podívali do očí z místa, kde je prostě všechno dobré, a kde ústí nepatrná naděje každého jednotlivého člověka v nezměrnou Naději světa.

Myšlení nám poskytuje možnost zůstat slepým, možnost vyhýbání se (sobě samému, světu, Bohu). Nemuset bezprostředně reagovat z naší bytostné podstaty.

Když nás nepříjemné pocity, vjemy, těžko snesitelné emoce (úzkost, smutek…) informují o tom, že není něco v pořádku, spouští se proces myšlenkového hledání co nejrychlejšího způsobu “odstranit problém”. Zapneme televizi, lognem se na fejbůk, sežereme tři tabulky fialový krávy, ev zjistíme, že máme přeci na stole horu práce. My lidé nejsme hledači příčin, nýbrž pragmatici každodennosti. Dokud něco alespoň trochu uspokojivě funguje, spokojujeme se s danými podmínkami a příliš o tom nedumáme, nebo se pokoušíme ospravedlnit pár nuznými myšlenkami cokoliv, co hodláme nadále dělat proto, že nám tak velí podvědomý strach z toho, že bychom mohli uvidět SKUTEČNOU PŘÍČINU našich problémů a začít žít.

To, co si myslíme, musí mít málo společného s realitou, pokud stále jen hledáme praktická řešení svých problémů. Proto je myšlenkový svět člověka plný abstruzních představ, absurdních myšlenek a nesčetných polopravd. Obvykle pouze ve výjimečných případech – když máme velkou osobní krizi – se my lidé pouštíme do opravdového zkoumání příčin. Často teprve bída s nouzí nás donutí zabývat se skutečně tím, kde naše bída pramení.

Teprve v takových okamžicích se náš Duch může pozdvihnout k netušeným výšinám, objevovat hluboká vědění o nás lidech a světě, dotknout se onoho Božího v sobě.