„Po čem toužíš ze všeho nejvíce?“ „Cože? To má být všechno, co může život člověku nabídnout?“ ; zaslechneme jednou nečekaně ve svém srdci…
Naslouchat tomuto hlasu nás děsí a svůj strach se snažíme různě maskovat. Například začneme svému vnitřnímu hlasu odpovídat zdánlivě ctnostnou, ale ve skutečnosti pokryteckou a velmi nebezpečnou otázkou: „Nejsem vlastně sobec, když mne napadají takové věci? Vůbec nám nepřijde na mysl, že by k nám skrze naše nejhlubší touhy mohl promlouvat sám Bůh.
Jak jedná Bůh, můžeme názorně vidět na příběhu o uzdravení slepce Bartimea:
Když Bartimea zavolali k Ježíši, Ježíš se ho zeptal: Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51)
„Mistře, ať vidím“, „Jdi, tvá víra tě zachránila“, řekl mu na to Ježíš (Mk 10,52)
I každého z nás se ptá Ježíš (nebo prostě naše srdce): “Po čem nejvíce toužíš?“, „Jaké je tvé nejniternější přání?“
Na tuto otázku odpovídáme podle toho, jak velká je naše žízeň. Potíž je v tom, že ze svých přání máme strach. Při představě, že bychom je měli jasně vyjádřit, nám naskakuje husí kůže. Jakmile však svoji touhu vyjádříme, můžeme si být jisti, že dojde naplnění.
/André Daigneault; Krize jako šance
