Jak máme jako lidé tak málo důvěry v sebe navzájem! Když se sejdeme, hovoříme nejraději o něčem, co se nás osobně vůbec netýká nebo prezentujeme navenek svoje intelektuální schopnosti, znalosti, velmi rádi hovoříme o svých úspěších nebo skvělých plánech. A když se necítíme dobře raději jsme sami, aby nás v takovém „nežádoucím“ stavu probůh nikdo neviděl, případně se připojíme na fejsbůk, kde lze pokračovat ve své hře alespoň emotikony. Ale jaký zázrak se stane, pokud najde člověk odvahu být viděn tím druhým slabý, bezradný, skleslý! Je to více, než co jiného skutečná služba pro druhé, pro toho či onoho člověka, s nímž právě jsme. Protože v tu chvíli je zbořena ona neprodyšná zeď strachu z toho, jak před druhým budeme vypadat. Pak je možné se setkat ve vší své nehotovosti, tápání, pochybnostech a bolesti. V opravdovosti, kde nejsou tabu. Zde se rodí skutečné soucítění, vděčnost a vlídný, pohostinný prostor pro sebe i všechny ostatní a ona tak vzácná a chybějící důvěra.
Namasté a magický rok 2022 nám všem 🙂
