Ne až budeme někdo, někdo lepší, duchovnější, dokonalejší, až dosáhneme něčeho, co na nás konečně bude hodno docenit, nebo až se změníme nebo se změní vnější podmínky a budou příznivější, až svět bude lepší a naše okolí nás bude respektovat, vážit si nás a kopírovat naše podprahové představy a očekávání, nebo snad až se zbavíme všech nánosů ega (nebo říkejme si tomu jak chceme), až budeme prosti všech nepatřičných pohnutek, prostě žádné “až”. Samozřejmě, že je nám to jasné, samozřejmě, že to víme, ale ruku na srdce… stále je zde určité napětí a vnitřní nespokojenost či boj o ono „lepší místo“, stále je zde nějaké hledání, pídění se, toužení, očekávání, hluboce zakořeněné (nenaplněné) potřeby toho či onoho. Jistě, je třeba modlitby, meditace, úsilí i touhy a nespokojenosti. Je třeba znalostí a zkušeností, je třeba určitého zrání. Tomu se říká tzv. „dlouhá cesta“ a nikdo jí není ušetřen. Přesto bez neustálého vracení se sem, právě sem, do místa, kde jsme takoví, jací jsme se vším tím, čeho bychom se tak rádi zbavili či to změnili, k žádné skutečné zralosti nedospějeme. Dokonce i naše nepřijímání a neakceptování reality (vnější, vnitřní), naše vyhýbání se tomu všemu,
a ano, i touha být lepší, duchovnější, dokonalejší atakdále atakdále, to vše už je tím místem. Místem, kde je vše včetně nás již úplné, celé, dokonalé. To je přeci něco úžasného a tak osvobozujícího! Nemusíme mít na sebe vůbec žádné nároky… Vůbec žádné. Žádný tlak, žádné dosahování, žádné vylepšování, nemusíme vůbec nic 😊 Jen prostá vděčnost, jedno jediné a všudypřítomné „děkuji…
