“Nerovnost lidí a nerovnost země
jen na kolenou pocítíš.
Miluj však obě. A miluj o to spíš
že není lásek, je jen jedna láska,
tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž“
(Vladimír Holan)
Pokud k sobě samému nedokážeme cítit lásku (otevřít se jí…), tak se pokusme alespoň se sebou soucítit. Jestliže se neustále budeme pouze obviňovat za to, co jsme udělali či neudělali, odsuzovat svoje slabosti a utápět se v pocitech studu, viny, trapnosti, malosti, strachu atakdále, stále budeme žít pouze v lživém obrazu o nás samých, který jsme si nevědomě vytvořili. Pokud na sebe stále dokola aplikujeme vzorce, kterými jsme byli infikováni jako maličké děti (kdy jsme neměli možnost se vůči nim jakkoliv vymezit a přijali jsme je za vlastní, protože děti přijímají vše bezvýhradně) pak jsme dosud nepřijali zodpovědnost za svůj vlastní život.
Nyní už máme na výběr, zda se budeme trestat a působit si další a další bolest a tím šířit tuto infekci, tento jed do světa kolem nás, nebo svým dosavadním zraněním nabídnout lék v podobě soucítění a živé, láskyplné účasti tak, abychom mohli žít svobodně a v Otevřenosti…
