Nad modrými vrchy se vznáší bílý nefrit,
na zeleném potoce v údolí si hraje zlato.
Lidé z hor, přestaňte naříkat na chudobu
sotva dokážete posbírat všechny poklady nebe!
/Manhe Han Jong-un; z anologie básní korejských zenových mistrů
Kolektivní atmosféra ohrožení, strachu, úzkosti, vypadnutí z běžného rytmu, ztráta práce nebo radikální změna pracovních podmínek, absence sociálních kontaktů, napětí ve vztazích mezi nejbližšími. To jsou fenomény, kterými ve větší či menší míře v toto období čelíme nejspíš všichni. Jak touto náročnou situací projít, eventuálně lépe – pojmout tuto krizi (z řečtiny crino, krisis) v jejím pravém a původním smyslu, tedy jako „obrat ve vývoji, rozhodnou chvíli“, z níž můžeme mít velký užitek díky správnému naložení
s transformativním potenciálem, který každá krize ať už osobní či globální s sebou přináší? Jistě to lze zvládnout, ale určitě ne ve stavu zmatku, stresu a pocitu ohrožení.
Pokud se nám v životě zvenčí dostane něčeho, co se dotkne našeho srdce, pociťujeme vděčnost. Cítíme radost, máme najednou mnoho energie a entuziasmu, cítíme vnitřní mír. Čím je vděčnost hlubší a intenzivnější, tím více této životadárné energie máme k dispozici. Ale funguje to i naopak. Pokud jsme schopni pociťovat vděčnost bez ohledu na vnější podmínky, pokud je to naše základní vnitřní nastavení, tím více se nám toho dostává zvenčí a cítíme se prostě naplněni, jsme šťastní a všechno se tak nějak zdá být na svém místě. V prvním případě jde o tzv. „vnější zdroje“, v druhém případě o „zdroj vnitřní“. Ale jedno podmiňuje druhé, de facto to nejsou dvě zcela rozdílné věci. Jsme to přeci nakonec my, kdo se rozhoduje, jak, kde a v jakých podmínkách bude žít, nebo jak na dané podmínky a situace, kterými prochází, bude reagovat. Nemusíme čekat, až nám dá někdo bonbón, řekne nám, jak jsme skvělí nebo nedočkavě vyhlížet svůj den narozenin, až dostaneme plnou pozornost okolí. Stav vnitřního štěstí, míru a vděčnosti jako reakce na každý nový den můžeme kultivovat. Je to cesta dlouhá přibližně pětatřicet
centimetrů, jak říkal český mystik a duchovní učitel Eduard Tomáš. Z hlavy do srdce. Existuje řada praktických cvičení, uvedu jedno moje velmi oblíbené, zábavné, jednoduché:
Meditace gilotina
Je to jedna z nejkrásnějších tantrických meditací; procházejte se a myslete si, že nemáte hlavu, jen tělo.
Seďte a myslete si, že nemáte hlavu jen tělo. Stále si připomínejte, že nemáte hlavu. Vizualizujte si sebe sama bez hlavy. Nakreslete sebe sama bez hlavy a dívejte se na ten obraz. Dejte si zrcadlo v koupelně níž, takže když se do něj podíváte, vidíte jen tělo bez hlavy. Stále si to připomínejte, zkuste to pár dní a budete cítit lehkost, ticho a své srdce. Protože hlava je problém.
/Oranžová kniha meditačních technik; Osho
Když se otevíráme vděčnosti, jsme ve spojení s klidem a stabilitou, cítíme se více uvolnění a tedy se i navyšuje kapacita našeho vědomí, jinými slovy – jsme přítomnější. V takovém stavu pak mnohem snáze zvládáme těžké situace, protože dokážeme lépe nakládat se svými myšlenkami a emocemi. Jejich tok je klidnější, máme jasnější úsudek, jsme schopni nahlížet věci v širším kontextu, což je v této krizové situaci nanejvýš důležité. A jelikož emoce jsou nakažlivější víc, než nejnovější mutace koronaviru, pouhou naší přítomností přinášíme světlo a mír tam, kde chybí.
„Břichem vidíme sílu, srdcem vidíme krásu“
/Vladimír Kokolia
Ve vděčnosti vidíme obojí. Jsme ve spojení s naší vnitřní silou i srdcem a laskavou pozorností 🙂
Nejvzácnější dar
Další den. Další nový den. Volba. Mohu do něj vstoupit zcela nevědomě v unavujícím pazvyku automatismů, omšelé každodenní samozřejmosti a duševní netečnosti, s tím, že vím, co bude, co by mělo být, jaký je svět, kým jsem a kým jsou ti druzí. A nebo se probudím a nový den přijmu s dychtivostí očekávání jako ještě nerozbalený dárek, jako překvapení od milované bytosti. Nezáleží na tom jaká je moje minulost, nezáleží ani na mých představách o budoucnosti. K tomu, aby se tento den stal pro nás opravdu vzácným darem a nikoliv úkolem, nezbytnou zátěží či nudou nepotřebujeme žádné speciální dovednosti. Nepotřebujeme znalosti ani žádnou hlubokou duchovní zralost. Úplně všechno čeho je zapotřebí máme, a to už teď, právě v tento den, v tuto chvíli. A to i v toto náročné období. Jsou to naše vlastní oči, uši, dech, tělo a (jakkoliv třeba jen nepatrná, neobratná, sotva zachytitelná, chvilková,..) reakce, jediná skutečně dobrá odpověď na tento jedinečný dar: prosté poděkování a trocha dětské
otevřenosti.
„Být dítětem, to znamená.. Celý svět v zrnku písku zřít a nebe v polní květině, nekonečno do dlaně uchopit, věčnost žít v pouhé hodině.“
/ William Blake
V tom všem námi tak nevítaném, kde se nyní právě nacházíme, v razantních a rozsáhlých omezeních, která s sebou nouzový stav nese, si můžeme uvědomit vzácnost toho všeho, co jsme předtím brali jako naprostou samozřejmost. Možná je to právě tato krize, která nás může učit děkovat a bezprostředně se radovat z oněch malých – velkých věcí tak jak to vidíme u malých dětí, poodhalit skutečnost, že svůj život, to jediné co skutečně máme, co nám bylo dáno k prožití, žijeme slepí a hluší. A především – že to tak být vůbec nemusí. Je nabíledni, že často teprve bída s nouzí nás donutí zabývat se pořádně tím, odkud naše bída skutečně pramení a zadívat se do svého nitra. V takových okamžicích se náš duch může pozdvihnout k netušených výšinám a objevovat hluboká vědění o nás samých, o lidech a o světě, který v jeho živoucí a pravdivé podobě vůbec neznáme.
Subham astu sarvadžagatam
