Je jednodušší plnit přání druhým a zajímat se o to, co potřebují, než se podívat do svého nitra, naslouchat jeho hlasu, vyslyšet jej a jasně artikulovat touhy nás samých ukrytých hluboko ve svém srdci. „Já pro sebe vůbec nic nechci, jde mi především o druhé“. Tento zdánlivě ctnostný, ale ve skutečnosti naprosto neživotný a malomocný postoj není vyjádřením ani pravé pokory, ani skromnosti, ani nesobeckosti či dokonce lásky k lidem, nýbrž je pravým opakem. Zrcadlí naši šílenou vnitřní tíseň, strach ze života, otevřenosti, a úzkoprsé, nepřijímající gesto směrem k sobě samým a své duši.
Když mluvím o touze, nemluvím o chtění. Touha a chtění je něco diametrálně odlišného. Chtění pochází z hegemonie ega a vyžaduje notnou dávku natvrdlosti a vnitřní pasivity, touha vychází ze srdce, odvahy a z každokroční bdělosti. Něco si brát není totéž co přijímat! Vyjádřit jasně své nejhlubší touhy a realizovat je znamená vnést do světa něco ze sebe sama, ze své jedinečnosti, a tím se vědomě podílet na jedinečnosti Bytí. Znamená to rozvinout pravý vztah k bytostem a věcem a naplňovat jej. „Všichni máme srdce v jednou Zdroji“ jak kdysi řekl pro mne jeden vzácný člověk. Pokud zanedbáváme svá vlastní srdce a jejich touhy, dopouštíme se téhož i na druhých. Místo toho, abychom dovolili vytrysknout síle skrytého božství a nechali jej zazářit, tlíme v bezkrevnosti, duševní impotenci a často jsme ještě schopni svoji přiškrcenou opatrnost pokrytecky nazývat jemností a citlivou ohleduplností.
Tohle není žádná rádoby moudrá teorie. Sama mám notný problém něco si pro sebe přát a jasně to vyjádřit směrem k druhým lidem. Ale kdykoliv to udělám, stane se vždycky doslova zázrak. Vzpomínám, jak jsem kdysi byla na psychoterapii. Honzík (jak si mu tak v duchu říkám) tam měl položenou kytaru. Chvíli jsme se věnovali terapii pod jeho taktovkou. Ale nic mi to v tu chvíli nedávalo, nic nového mi to neotvíralo. Už se mi nechtělo mluvit, chtělo se mi prostě zpívat, tancovat, poslouchat hudbu. „Mohu mít přání?“ zeptala jsem se zvesela. Honzík se na mne zvídavě podíval. „Zahrajte mi, prosím na kytaru“. Byl trochu v rozpacích, ale pak přece jen vyjmul kytaru z pouzdra se slovy: “Tak já teda něco zkusím zaimprovizovat.” Hrál skvěle, já do toho začala bubnovat dlaněmi o stůl a přidala jsem se zpěvem. Byla to naprosto úžasná chvíle a cítila jsem, že pro nás oba. Když jsem odcházela, Honzík se ke mně naklonil a potichu s dojetím řekl: „Moc vám děkuju, Mariko. Víte, vždycky jsem měl sen nějak propojit svoji práci se svou vášní pro hudbu. Nikdy jsem k tomu ale nenašel odvahu. Díky za nový začátek“
