Všichni máme nějaké potíže, starosti, bolesti a trápení. Ty přirozeně život přináší. Ale ve skutečnosti opravdu jediná potíž je, že si myslíme, že právě to „moje“ trápení je tou nejdůležitější věcí na světě. Když nás něco trápí, je velmi těžké se tím nezabývat, nemít toho doslova „plnou hlavu“. Bolest, zvláště je-li hluboká, ochromuje. Ale čím víc na to budeme myslet, čím urputněji to budeme chtít „řešit“ a hledat víc a víc všemožných prostředků, jak se toho zbavit, tím náš tzv. problém či utrpení bude větší a větší. Tak to prostě funguje: čemu věnujeme pozornost, tomu dáváme sílu. A tak se může stát, že se náš život bude točit jen kolem našich starostí, trápení a bolesti. Opravdu chceme takový život? Existuje jedna zcela konkrétní situace, která to skvěle ilustruje: když se člověk topí v bažině, to, že se z ní bude chtít co nejrychleji dostat a uniknout tak smrti jej pouze stáhne ke dnu. Jediný možný prostředek jak se zachránit je zanechat vší snahy a zůstat v klidu. Položit se na znak, „vzdát se“. Pak člověka bažina zvolna vynese na povrch a pustí ze svých tenat.
Rozhodně tímto nesnižuji nezbytnost hledání a přijímání pomoci, terapeutické či jiné léčby, medikace, podpory. Naopak, píši to jako člověk, který ve své minulosti prošel těžkou psychózou, hospitalizací v psychiatrické léčebně, člověk, který zná utrpení velmi zblízka a dotýká se jej velmi často (ať už se to týká mne samotné či druhých) a tedy cítí, jak důležité je říci si v pravou chvíli o pomoc a přijmout ji. Tedy si troufám říci, že vím, o čem mluvím.
Utrpení existovalo, existuje a bude existovat navzdory všem sofistikovaným metodám, jak jej ze života vymýtit. Kéž je nám více než čímkoliv jiným branou k opuštění onoho „moje“ a uzavřenosti v našich malých „jáčkách“… K žití naplněného života v sounáležitosti a soucítění s druhými lidmi v hlubokém vnitřním míru a lásce.
Subham astu sarvadžagatam
foto Filip Michael Štojdl (c)
