„ Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj….“
Láska. První, romantická, vášnivá, zralá a hluboká, vyčpělá, platonická, nešťastná, naplněná, doposud nenalezená a nepoznaná… Jak to máte Vy? 🙂
V současné době žijí miliony lidí v tíživém vnitřním rozporu. Na jedné straně toužíme po pocitech a vztazích, které jsou intenzivní a naplňující. Současně však máme velké obavy se takovým prožitkům otevřít. Možná kdesi na začátku otevřenost byla. Ale pak přišlo jedno zranění, za ním další… a spolu s tím kdesi uvnitř rozhodnutí, že takto se už nenecháme dál zraňovat. Mnohým tato opatrnost a podvědomý strach brání navázat bližší vztah s druhými lidmi, životním partnerem, eventuálně obojí. A snad ještě větší množství lidí žije odcizené vztahy, ve kterých partneři žijí „vedle sebe“ a nikoliv spolu a pečlivě se schovávají do svých obranných krunýřů.
Když jdeme o úroveň hlouběji zjistíme, že se uzavíráme sami před sebou. Že jsme ztratili autentický, hluboký kontakt s vlastními pocity, emocemi a touhami. Se životem. Že cítíme “tak trochu” nebo nic moc. Že vlastně už nevíme, co by nám udělalo radost. Naše srdce je pečlivě zakryté vrstvami obav, které fungují jako emoční brnění. To nás sice chrání před bolestí, ale spolu s tím nám zabraňuje cítit i lásku a radost. První vrstvy emočního brnění jsme si zpravidla začali vytvářet už v dětství. Velké množství lidí vyrostlo bez jednoho z rodičů. Nebo tam jeden i oba nebyli přítomní tak, jak jsme jako děti toužily a bylo pro nás nezbytnou, životní potřebou. Pro dítě je to taková bolest, že se spontánně uzavírá. Pochopitelně hrají velkou roli už první chvíle života a případné odloučení novorozence od maminky (běžná praxe v porodnici). Čerstvá miminka bez symbiotického kontaktu, na němž závisí jejich život, řvou své zoufalství do světa někdy až do úplné rezignace a totálního otupění, aby zachovala alespoň své základní biologické funkce.
Tyto primární životní “otisky” podvědomě modelujeme i v dalších vztazích svého dospělého života. Přátele a partnery si pouštíme k tělu jen natolik, nakolik to dokážeme. A pokud naše hluboká potřeba kontaktu a lásky s oběma rodiči nebyla plně nasycena v raném dětství, máme tendenci vstupovat s lidmi do polovičatých vztahů plných emočních kompromisů, nebo se vztahům podvědomě zcela vyhýbáme. A tak řada lidí volí život o samotě, nebo “samotu ve dvou” a svoji hlubokou, vytěsněnou potřebu lásky, doteku, kontaktu saturuje dostupnějšími způsoby a prostředky. Ale každá samota v sobě nese i bolest, prázdnotu a pečlivě střeženou touhu.
Je zde pro nás ještě nějaká jiná možnost? Ano. Neskrývat se, neutíkat. Odložit krůček po krůčku svá brnění a odvážit se podívat na své bolestivé jizvy a rány. To je zároveň i cesta k vlastnímu uzdravení, uzdravení našich vztahů a plnosti Bytí.
Přeji vám mnoho lásky ve vašem životě 🙂
