Každá bytost (člověk i zvíře) má v sobě samoregulující mechanismy, jimiž se snaží nastolit rovnováhu systému. Lidský mozek, kterému se často říká trojedinný, sestává ze tří ucelených částí. Ty jsou obecně známy jako plazí mozek (instinktivní), limbický systém (emoční) a neokortex (racionální). U zvířat se ony samoregulující mechanismy odehrávají zcela přirozeně a především rychle (protože instinktivně). Člověk má v tomto případě stíženou situaci, protože u něj dominují emoce a rácio. Příklad: Antilopa je dostižena predátorem. Padá k zemi – vzdává se blížící se smrti. A to i tehdy, když ještě není raněná. Nehybné zvíře nepředstírá smrt. Instinktivně vstoupila do změněného stavu vědomí, do kterého v okamžiku bezprostředně hrozícího nebezpečí upadají všechny savci. Fyziologové o tomto stavu mluví jako o reakci “znehybněním” nebo “zamrznutím”. Pokud by se stalo, že by nebezpečí pominulo, antilopa doslova setřese zbylé následky zmrazení a opět získá plnou kontrolu nad svým tělem. Vrátí se do normálního stavu jako by se nic nestalo. U člověka by tomu díky dispozicím neokortexu nebylo. Zmrazenou energii většinou nedokáže vybít a vzniká trauma, které provází celá řada nejrůznějších symptomů – od běžných fyziologických problémů k psychickým obtížím (úzkost, deprese apod.) či psychickým nemocem.
V dnešní době naše přežití závisí spíše na schopnosti myslet, než na schopnostech instinktivně , fyzicky reagovat. Následkem toho se většina z nás oddělila od svého přirozeného, instinktivního já – zejména od té části sebe sama, kterou můžeme s hrdostí, ale nikoliv pohrdáním nazývat zvířetem. Nemáme-li snadný přístup ke zdrojům, které nám poskytuje instinktivní já, dochází k odcizení těla a duše. Většina z nás sebe sama jako zvíře nevidí ani neprožívá. Pokud však ale své instinkty a přirozené reakce v životě neuplatníme, plného lidství stejně nedosáhneme.
Zpět k samoregulujícím mechanismům. Disharmonie v systému způsobená “zmrazením energie”, kterou označujeme jako “problém” se týká většinou napětí. Např. víceméně uměle vytvořená bipolarita na úrovni mysli; buď/nebo, ano/ne. Toto napětí má ale i svou fyziologickou podstatu, je napětím na fyziologické úrovni, které pouze nevnímáme či vytěsňujeme. Podvědomými mechanismy, které samy o sobě probíhají naprosto správně se organismus snaží toto napětí vybít, uvolnit. Díky naší mysli se ovšem celá situace komplikuje (zvíře tzv. “problém” nemá). U člověka toto “uvolnění ze sevření” neprobíhá přímočaře. Naopak. Často se ocitáme v bludném kruhu, kdy díky častým a zároveň zcela neúspěšným pokusům tuto energii vybít se na většinou nevhodné způsoby její uvolňování fixujeme. Bez kontaktu se skutečnými zdroji a náležitými nástroji končí tyto pokusy neúspěchem.
Dodatek – Medúza:
Nikdy se s traumatem nesmíme konfrontovat přímo. Mohli bychom se totiž rázem ocitnout v jeho děsivých spárech. Je jako čínská past na prsty. Musíme do něj jemně vklouznout a pak z něj postupně vystupovat krůček po krůčku. Vzpomeňme si na mýtus o Medúze. Kdokoliv jí pohlédl přímo do očí, proměnil se v kámen. A to se děje i v případě traumatu. Pokud se pokusíme postavit se mu přímo, udělá to, co už nám jednou udělalo – znehybní nás strachem. Perseus byl předtím, než se vydal zdolat Medúzu, varován Athénou, aby ji nehleděl přímo do očí. Používal svůj štít jako zrcadlo, ve kterém mohl sledovat Medúzin odraz, aby ji mohl useknout hlavu. Podobně i způsob, jak zdolat trauma (náš palčivý problém), nevychází z toho, že bychom se mu postavili přímo, ale z toho, že budeme pracovat s jeho odrazem, který se zrcadlí v našich instinktivních, fyziologických reakcích.
inspirováno přístupy P. Levina – léčení traumatu
