Tolik jsem z vlastní zkušenosti napsala textů o sebepřijetí a přijímání a najednou je tu „potíž“. Je zde jakési velké, rudé „ne“ téměř před vším, co toužím udělat, myslet, cítit… Jakási bariéra zastavující ony neustále plynoucí životadárné, tvůrčí impulzy. Ale existují i v této hutné a pevně vystavěné zdi trhliny. Tam, kde rezignuji na sebe a na svou bohulibou snahu přijímat a trápit se tím, že mi to nejde. To samo o sobě principiálně upevňuje onu zeď a stav oddělenosti. Zkrátka se na sebe po delším či kratším boji se sebou samou vykašlu. Vyvstane tak kvantovým skokem docela nová, průzračná kvalita vědomí, které je schopno pojmout vše s laskavostí a vidět sebe jako součást celku, kde má vše své místo a smysl včetně oné zatracované bariéry. Pak mohu o to spíš plně milovat a soucítit s druhými, jsem jim pojednou mnohem blíž ve svých nyní tak urputných nesnázích než dříve, kdy jsem onen dar otevřeného srdce dostala na pár let ze dne na den bez sebemenšího úsilí či škobrtnutí. Takže díky Bohu za potíže! 🙏
I vaše trápení může být Cestou k sobě samým a druhým lidem a nikoliv překážkou. Není to nic nemožného, naopak, je to tak prosté jako dýchání či tlukot srdce, že na tento způsob přístupu k trápení zcela zapomínáme. Můžeme si jej připomenout společně 🙂 🌈
Jsem zde pro vás a s vámi! 🌸🩷
