Dnes jsem naplněna vděčností. Celý den, večer, nyní před spaním. Mé srdce je naplněno nebo jsem uvnitř Srdce, kterému je vděčnost vlastní, je jeho podstatou?

Tolik se vždy těším z těchto dní, kdy vděčnost nemusím v srdci hledat či za ni prosit, ale přichází sama, cyklicky, v rytmu, v němž vibruje ženské lůno. Vděčnost je vskutku božská a stejně božské je tělo. Vše se děje “samo od sebe” asi tak jako jabloň na jaře vypučí a v pozdním létě dá plody.

Ve dnech menstruace žena potřebuje čas a prostor pro sebe samu a citlivou péči. Jednoduše proto, že tělo i psychika ženy je naladěna na zcela jiný rytmus než v ostatní dny, a po klidu a péči volá. Nejen kvůli bolesti, kterou mnohé z nás prožíváme, ale v tuto dobu je oslabena i tzv. “spekulativní mysl”, tedy výkonná mysl. Je snížená schopnost delšího soustředění, delší fyzické výdrže, často je pro ženu obtížné vyrovnávat se s úkoly běžných dní. Prostě toto období není nastavené na výkon a díkybohu a Matce přírodě za to! Konečně je zde příležitost, jak se zastavit, dát prostor vnitřním, bohatým světům, které v každodenním shonu zcela opomíjíme. Tato fáze nás vyzývá ke stažení se do nitra, k nahlédnutí do své duše a srdce, a naslouchání jeho hlubokým potřebám a touhám, které po ukončení fáze můžeme realizovat a žít tak plnější a šťastnější život.

Přeji všem ženám, aby dny své periody nemusely nazývat hrubými jmény, nemusely se za menstruaci stydět či ji zcela ignorovat a být “chlapama v sukních”, tak aby vyhověly tlaku společnosti, předsudkům a dírám ve výchově, kdy nás nikdo neučil, jak být vědomými ženami či muži. Přeji všem ženám, aby k sobě přistupovaly s důstojností, úctou a laskavou pozorností a objevily tak hluboké sexuální, tvůrčí a spirituální dary svého cyklu.

Nad modrými vrchy se vznáší bílý nefrit,
na zeleném potoce v údolí si hraje zlato.
Lidé z hor, přestaňte naříkat na chudobu
sotva dokážete posbírat všechny poklady nebe!
/Manhe Han Jong-un; z anologie básní korejských zenových mistrů

Kolektivní atmosféra ohrožení, strachu, úzkosti, vypadnutí z běžného rytmu, ztráta práce nebo radikální změna pracovních podmínek, absence sociálních kontaktů, napětí ve vztazích mezi nejbližšími. To jsou fenomény, kterými ve větší či menší míře v toto období čelíme nejspíš všichni. Jak touto náročnou situací projít, eventuálně lépe – pojmout tuto krizi (z řečtiny crino, krisis) v jejím pravém a původním smyslu, tedy jako „obrat ve vývoji,  rozhodnou chvíli“, z níž můžeme mít velký užitek díky správnému naložení
s transformativním potenciálem, který každá krize ať už osobní či globální s sebou přináší? Jistě to lze zvládnout, ale určitě ne ve stavu zmatku, stresu a pocitu ohrožení.

Pokud se nám v životě zvenčí dostane něčeho, co se dotkne našeho srdce, pociťujeme vděčnost. Cítíme radost, máme najednou mnoho energie a entuziasmu, cítíme vnitřní mír. Čím je vděčnost hlubší a intenzivnější, tím více  této životadárné energie máme k dispozici. Ale funguje to i naopak. Pokud jsme schopni pociťovat vděčnost bez ohledu na vnější podmínky, pokud je to naše základní vnitřní nastavení, tím více se nám toho dostává zvenčí a cítíme se prostě naplněni, jsme šťastní a všechno se tak nějak zdá být na svém místě. V prvním případě jde o tzv. „vnější zdroje“, v druhém případě o „zdroj vnitřní“. Ale jedno podmiňuje druhé, de facto to nejsou dvě zcela rozdílné věci. Jsme to přeci nakonec my, kdo se rozhoduje, jak, kde a v jakých podmínkách bude žít, nebo jak  na dané podmínky a situace, kterými prochází, bude reagovat. Nemusíme čekat, až nám dá někdo bonbón, řekne nám, jak jsme skvělí nebo nedočkavě vyhlížet svůj den narozenin, až dostaneme plnou pozornost okolí. Stav vnitřního  štěstí, míru a vděčnosti jako reakce na každý nový den můžeme kultivovat. Je to cesta dlouhá přibližně pětatřicet
centimetrů, jak říkal český mystik a duchovní učitel Eduard Tomáš. Z hlavy do srdce. Existuje řada praktických  cvičení, uvedu jedno moje velmi oblíbené, zábavné, jednoduché:

Meditace gilotina
Je to jedna z nejkrásnějších tantrických meditací; procházejte se a myslete si, že nemáte hlavu, jen tělo.
Seďte a myslete si, že nemáte hlavu jen tělo. Stále si připomínejte, že nemáte hlavu. Vizualizujte si sebe sama bez hlavy. Nakreslete sebe sama bez hlavy a dívejte se na ten obraz. Dejte si zrcadlo v koupelně níž, takže když se do něj podíváte, vidíte jen tělo bez hlavy. Stále si to připomínejte, zkuste to pár dní a budete cítit lehkost, ticho a své srdce. Protože hlava je problém.
/Oranžová kniha meditačních technik; Osho

Když se otevíráme vděčnosti, jsme ve spojení s klidem a stabilitou, cítíme se více uvolnění a tedy se i navyšuje kapacita našeho vědomí, jinými slovy – jsme přítomnější. V takovém stavu pak mnohem snáze zvládáme těžké situace,  protože dokážeme lépe nakládat se svými myšlenkami a emocemi. Jejich tok je klidnější, máme jasnější úsudek,  jsme schopni nahlížet věci v širším kontextu, což je v této krizové situaci nanejvýš důležité. A jelikož emoce jsou nakažlivější víc, než nejnovější mutace koronaviru, pouhou naší přítomností přinášíme světlo a mír tam, kde chybí.

„Břichem vidíme sílu, srdcem vidíme krásu“
/Vladimír Kokolia
Ve vděčnosti vidíme obojí. Jsme ve spojení s naší vnitřní silou i srdcem a laskavou pozorností 🙂

Nejvzácnější dar
Další den. Další nový den. Volba. Mohu do něj vstoupit zcela nevědomě v unavujícím pazvyku automatismů, omšelé každodenní samozřejmosti a duševní netečnosti, s tím, že vím, co bude, co by mělo být, jaký je svět, kým jsem a kým jsou ti druzí. A nebo se probudím a nový den přijmu s dychtivostí očekávání jako ještě nerozbalený dárek,  jako překvapení od milované bytosti. Nezáleží na tom jaká je moje minulost, nezáleží ani na mých představách  o budoucnosti. K tomu, aby se tento den stal pro nás opravdu vzácným darem a nikoliv úkolem, nezbytnou zátěží  či nudou nepotřebujeme žádné speciální dovednosti. Nepotřebujeme znalosti ani žádnou hlubokou duchovní zralost.  Úplně všechno čeho je zapotřebí máme, a to už teď, právě v tento den, v tuto chvíli. A to i v toto náročné období. Jsou to naše vlastní oči, uši, dech, tělo a (jakkoliv třeba jen nepatrná, neobratná, sotva zachytitelná,  chvilková,..) reakce, jediná skutečně dobrá odpověď na tento jedinečný dar: prosté poděkování a trocha dětské
otevřenosti.

„Být dítětem, to znamená.. Celý svět v zrnku písku zřít a nebe v polní květině, nekonečno do dlaně uchopit,  věčnost žít v pouhé hodině.“
/ William Blake

V tom všem námi tak nevítaném, kde se nyní právě nacházíme, v razantních a rozsáhlých omezeních, která s sebou  nouzový stav nese, si můžeme uvědomit vzácnost toho všeho, co jsme předtím brali jako naprostou samozřejmost. Možná je to právě tato krize, která nás může učit děkovat a bezprostředně se radovat z oněch malých – velkých věcí tak jak to vidíme u malých dětí, poodhalit skutečnost, že svůj život, to jediné co skutečně máme, co nám bylo dáno  k prožití, žijeme slepí a hluší. A především – že to tak být vůbec nemusí. Je nabíledni, že často teprve bída  s nouzí nás donutí zabývat se pořádně tím, odkud naše bída skutečně pramení a zadívat se do svého nitra. V takových okamžicích se náš duch může pozdvihnout k netušených výšinám a objevovat hluboká vědění o nás samých, o lidech  a o světě, který v jeho živoucí a pravdivé podobě vůbec neznáme.

Subham astu sarvadžagatam

Další den. Další nový den. Volba. Mohu do něj vstoupit zcela nevědomě v unavujícím pazvyku automatismů, omšelé každodenní samozřejmosti a duševní netečnosti, s tím, že vím, co bude, co by mělo být, jaký je svět, kým jsem a kým jsou ti druzí. A nebo se probudím a nový den přijmu s dychtivostí očekávání jako ještě nerozbalený dárek, jako překvapení od milované bytosti. Nezáleží na tom jaká je moje minulost, nezáleží ani na mých představách o budoucnosti (tedy pokud nechci celých oněch čtyřiadvacet zbrusu nových hodin strávit na hřbitově). K tomu, aby se tento den stal pro nás opravdu vzácným darem a nikoliv úkolem, nezbytnou zátěží či nudou nepotřebujeme žádné speciální dovednosti. Nepotřebujeme znalosti ani žádnou hlubokou duchovní zralost. Úplně všechno čeho je zapotřebí máme, a to už teď, právě v tento den, v tuto chvíli. Jsou to naše vlastní oči, uši, dech, tělo a (jakkoliv třeba jen nepatrná, neobratná, sotva zachytitelná, chvilková,..) reakce, jediná skutečně dobrá odpověď na tento jedinečný dar: prosté poděkování, vděčnost a trocha dětské otevřenosti.

Posílám pár slunečních paprsků, když už nejsou týdny vidět 🙂

Nic nedusí člověka tak, jako jeho vlastní uzavřenost a oddělenost. Touto nemocí jsme nakaženi v určité míře všichni i celá lidská společnost. Buďme co nejvíce v toto nádherné období ve spojení s přírodou. Lesem, loukou, vodou,  teplem, zemí. Dotek, ona prařeč světa, spojuje. Zapomněli jsme význam této řeči, její ohromnou sílu, moc  a především nezbytnost v každém (nejen) lidském životě, který by zde nebyl bez lásky. Tolika lidem se doteku nedostává. Tolik lidí se doteku bojí…

Zujte si své nové sandály a nechte svá chodidla spojit se zemí. Začneme být více pozorní k svému tělu, na které tak často zapomínáme a těžko se v něm zabydlujeme. Na chodidlech je také velmi mnoho nervových zakončení. Mj. díky jejich stimulaci jsme najednou jakoby opravdu živí. Svlékněte si oblečení a ponechte vaše tělo v náruči větru,  slunce a vody. Koupat se nahý ve volné přírodě není projev nějakého frivolního exhibicionismu, ani to není nepatřičné, zrovna tak jako není nepatřičné být přímý, otevřený a pravdivý. Není třeba být členem spolku naturistů, ani mít průkazku do nudaklubu, zde v Čechách spíš než v jiných tzv. civilizovaných zemích si lze naštěstí najít tiché a osamocené místo. Zažijete tak ničím nenahraditelný pocit skutečné svobody a přirozenosti, který známe  z dětství, kdy nám ještě v hlavách nestrašily zástupy předsudků, studu a všemožných tabu. Projděte se bosky ráno rosou, v noci se dívejte na hvězdy a pocítíte, jak vaše starosti a všechny ty “důležité věci”, které nás honí do každodenního cvalu, nemají vůbec žádnou platnost. Naslouchejte ševelení listí stromů, spřátelte se s některým  z nich. Přitiskněte své tělo k jeho kmeni, obejměte jej a můžete pocítit prasílu života.

A pokud je tohle na vás moc “ezo”, tak prostě sbírejte houby, natrhejte si plnou hrst ostružin nebo borůvek  přímo z keře, choďte na procházky a jezděte na výlety, foťte, zalévejte květiny na zahrádce či v truhlících, štípejte dříví, běhejte a pokud třeba cvičíte jógu, zacvičte si ráno při východu nebo západu slunce. Inspiraci  se meze nekladou a léto, vrchol rozpuku života, jí vám nabízí bezedně a zcela bezplatně 🙂

Krásné, slunné dny!

Milí klienti, přátelé, čtenáři
Nejdříve se chci zeptat, jak se vám daří, jak vám je, jak se cítíte. Není to žádná úvodní fráze. Totiž zastavit se během každého dne a chvíli setrvat s touto otázkou je nesmírně důležité a je
to také naprostý základ k tomu, abychom se opravdu dobře CÍTILI a ne si třeba  jen mysleli, že to tak nějak plus mínus je. Zvláště nyní, kdy všichni prožíváme již delší dobu mimořádnou a náročnou situaci, kdy je všechno jinak, je nabourán běžný životní rytmus, na který jsme byli dlouhodobě nastaveni atd.

Každý máme určitou (větší nebo menší) “zónu komfortu” tj. prostředí (vnější, vnitřní, lidé, aktivity, podněty,  věci atpod.), v němž se pohybujeme nejčastěji, tedy je pro nás dobře známé, s přehledem se v něm orientujeme a tedy se cítíme jistě a bezpečně. Určitě je nezbytné z této své zóny v rámci svých možností vystupovat  a tím ji rozšiřovat, jinak bychom prostě duševně ustrnuli, stejně tak důležité je umět si ji v případě ohrožení bránit či si ji udržet. A to je to o co tu běží. Mnozí z nás přišli o práci, jiní zas pracují z domova (což je úplně něco jiného zvláště, když i děti jsou stále doma), určitě se každému změnil diář co se týče aktivit, k nepoznání jiná je i atmosféra města. Na tyto razantní změny náš systém silně reaguje,  ať už si to uvědomujeme nebo ne. Reaguje přirozeně s Inteligencí dalece přesahující naše vědomí a rozum, tak, aby nás chránil a udržel ve stavu bezpečí,  bez něhož jsme vždy v nějaké míře v disharmonii a destabilizováni.

Např. v těle je hodně napětí či bolest, myšlení může být překotné a chaotické nebo naopak utlumené, emocionálně můžeme  být stažení či naopak excitovaní a podrážděni a to pak všechno má samozřejmě vliv na naši komunikaci  s okolím, a naše vztahy, kde chybí pocit vzájemnosti a sounáležitosti. Pokud se sami sebe v duchu zeptáme jak se cítíme právě teď v tuto chvíli, jak nám je, pokud tuto otázku procítíme (níže uvedu jednoduchá, praktická cvičení), dostaneme cenné “odpovědi” na to, jaké jsou naše skutečné potřeby, jak je naplnit, a jak sebe sama uvést do většího stavu klidu a pohody. Neznamená to samozřejmě že budeme záhy naprosto “hepy”, ale prostě budeme se cítit  o něco lépe, než před tím a o to jde. A když tato malá cvičení zařadíme do našeho každodenního “jídelníčku”, budou se dít opravdové zázraky 🙂

PRAKTICKY:

Otázka “jak mi je, jak se cítím právě teď?” nás přivádí od rušivých a stresujících podnětů zvenčí (které si často ani neuvědomujeme, může jít o zdánlivé maličkosti) prostě k sobě samým a tím, že si lépe a jasněji  uvědomujeme  jak se cítíme a co se v nás děje, lépe se orientujeme (např. v tom, co nám bere pocit pohody, nebo co bychom potřebovali, abychom jej cítili). Můžeme si třeba uvědomit, že nás velmi nepříjemně bolí za krkem a tak si jej trochu rozcvičit a uvolnit. Nebo že už máme dost sezení u počítače a že se chceme trochu projít (třeba jsme si ani nevšimli jak tak zíráme do monitoru, že je venku krásně 🙂 ). Nebo že jsme velmi unavení a potřebujeme si odpočinout. Zní to možná banálně, ale pravdou je (a říkám to s letitou zkušeností se sebou i se svými klienty), že často si našich pocitů nejsem vůbec vědomi, zvláště pak, pokud řešíme nějaké pracovní záležitosti a jsme pouze “v hlavě”. Můžeme objevit samozřejmě úplně jiné a mnohem hlubší věci, každý z nás je jiný.

ZDE JE PÁR ZPŮSOBŮ, JAK SE “ZEPTAT”. CVIČENÍ JSOU SEŘAZENY OD NEJJEDNODUŠŠÍHO PO
NÁROČNĚJŠÍ. VYBERTE SI TO, KTERÉ VÁM SEDÍ NEJLÉPE, TO VÁM PŘINESE NEJLEPŠÍ VÝSLEDKY! PRO KAŽDÉHO JE DOBRÉ A MOŽNÉ NĚCO JINÉHO. NEJDE O TO SE PŘEKONÁVAT, ALE CÍTIT SE  DOBŘE 🙂 IDEÁLNÍ JE “ZEPTAT SE” ASPOŇ TŘIKRÁT DENNĚ, ALE LEPŠÍ JEDNOU,  NEŽ VŮBEC 🙂

1) nahlas nebo v duchu se sám/a sebe zeptám se zavřenýma očima a chvíli takto zůstanu. Ideálně o samotě a tichu

2) uvědomím si prostě dech a cca půl – 1 minutu s ním pozorností zůstanu. Ideálně se zavřenýma očima a o samotě.  Jde to snadněji. Pokud podobná cvičení znáte a děláte, pak není problém se naladit na svůj dech kdykoliv, třeba  i v tramvaji nebo supermarketu 🙂

3) najdu si 3 – 5 minut, kdy mohu být o samotě. Zavřu oči, v sedě či v leže na zádech  (ale i ve stoje lze,
když to jinak není možné) si jednu ruku položím na  střed hrudníku a druhou na břicho. Pozornost přenesu do dlaní, břicha a hrudníku, ev. na to jak se při dechu pohybují

Tip: cvičení je možné samozřejmě provádět kdykoliv, ale pokud jsme to nikdy nedělali, tak je to jako se vším.  “Pokud udržíme řád, řád udrží nás”, jak říká můj milý přítel. Stanovte si kdy. Třeba ráno, v poledne, večer.  Snídaně, oběd, večeře. Nebo si nařiďte mobil

Přeji vám všem, abyste měli opravdu dobré dny
a dopřáli si každý den laskavou péči o sebe samé. Každý si ji zasloužíme

Jak se vám daří? Jak se cítíte? Jak to zvládáte?
Určitě (a nebo třeba taky ne) jste si během uplynulých týdnů našli alespoň nějaký základní způsob, jak se psychicky srovnat a nacházíte možnosti jak věci dělat jinak, než jsme byli zvyklí. Právě to je úžasný potenciál této současné situace, která za poslední dvě generace nemá obdoby. Je to obrovská a krásná výzva pro nás všechny, pro celý svět!

Slovo “krize” neznamená něco a priori špatného. Přesný význam tohoto slova je “rozhodná chvíle, obrat ve vývoji”. Prostě příležitost něco změnit, něco, co už nefunguje. Každá krize, ať už osobní, ve vztazích, globální…. něco pročišťuje, vyvádí nás ze zatuchlého sklepení ven na světlo. A pokud jsme v tom sklepě dlouho, tak to oči samozřejmě bolí. Jíme chleba o dvou kůrkách a to platí i v těch náročných situacích. Nyní s pozastavením ekonomiky se naše planeta znovu může nadechnout a možná jsme se spolu s ní nadechli i my, když nyní máme čas dělat věci, na které nám nikdy jaksi ” čas nezbýval” 🙂

A rozhodně toto vše neříkám z pozice člověka, který tzv. “všechno zvládá”. Takový člověk neexistuje. Já sama jsem po prvních 14-ti dnech, kdy jsem veškerou svoji energii vrhla na podporu druhých a myslela jsem si jak to skvěle dávám, si sáhla pěkně na dno. Nevědomě jsem byla pod obrovským tlakem a stresem, jen jsem si to nepřipouštěla.

A to je také praktická rada pro vás: nepodceňujte momentální vypjatou situaci, v níž se nacházíme. Kolektivní atmosféra ohrožení, vypadnutí z běžného rytmu, ztráta práce nebo radikální změna pracovních podmínek, sociálních kontaktů, izolace a mnoho dalšího… za těchto extrémních okolností i situace, kterou jsme třeba běžně zvládli sami, může být pro nás ohrožující. Nebojte si říct o pomoc, i kdybyste byli zvyklí třeba jako já být spíš na “druhé straně barikády”. A udělejte to včas! Buďme zodpovědní k sobě i ostatním.

Sami nezvládneme nic. Co je nyní naprosto klíčové – zůstat navzájem propojeni. Paradoxně nás k tomu tato situace, která fyzický kontakt umožňuje minimálně, vede. Zůstaňme pospolu a hledejme cesty jak. Pokud žijete s rodinou, nezapomínejte, prosím, na své přátelé a známé, kteří možná žijí sami a potřebují podporu. Volejte si s rodiči, prarodiči. Zvláště senioři naši pomoc nyní potřebují. Využívejte technologie. Existuje Skype, Zoom, sociální sítě, které nyní umožňují vzájemnost, sdílení a podporu, a lze se sejít i ve větším počtu lidí. Co se týče mne, jsem na mailu a telefonu, pokud budu moct, ráda pomohu. A v neposlední řadě zde existují a fungují nonstop krizová centra. Nebojte se je v případě nouze kontaktovat.
RIAPS tel: 222 586 768,
Centrum krizové intervence tel: 284 016 110

Zatím vám všem přeji pevnou půdu pod nohama a klidnou mysl, a protože nyní mám hodně času fotit posílám trochu jara 🙂

Zima nabírá svůj dech (i když letos to vypadá na dech velmi mělký a krátký) a mnozí z nás už touží svléci ze sebe všechny ty vrstvy šatstva a vystavit se hřejivým paprskům slunce a vůni otevírající se země. Zde tip jak si zkrátit čekání

HORKÁ ČOKOLÁDA S CHILLI
Tímto nápojem uspokojíte své chuťové pohárky a nadchnete každou návštěvu. Obzvlášť v zimě dokáže chilli čokoláda velmi zahřát

1 litr 12% smetany (postačí i mléko, pokud smetanu nemáte)
200 g kvalitní hořké čokolády
1 vanilkový lusk
1 svitek skořice
1 chilli paprička
3 lžíce medu (může být i cukr)
250 ml vody

Nejdříve rozřízněte chilli papričku a vyndejte z ní semínka. Poté ji vložte do kastrůlku, zalijte vodou a nechte vařit, dokud se voda nezredukuje na polovinu. Do jiného hrnce nalijte smetanu, přidejte rozpůlený vanilkový lusk a skořici a přiveďte opatrně k varu. Poté stáhněte plamen na minimum, vložte nalámanou čokoládu, oslaďte medem a míchejte do úplného rozpuštění. Následně vyndejte koření a po troškách přilévejte chilli vývar, dokud nebude chuť čokolády podle vás ideální.

Dobrou chuť 🙂