Další den. Další nový den. Volba. Mohu do něj vstoupit zcela nevědomě v unavujícím pazvyku automatismů, omšelé každodenní samozřejmosti a duševní netečnosti, s tím, že vím, co bude, co by mělo být, jaký je svět, kým jsem a kým jsou ti druzí. A nebo se probudím a nový den přijmu s dychtivostí očekávání jako ještě nerozbalený dárek, jako překvapení od milované bytosti. Nezáleží na tom jaká je moje minulost, nezáleží ani na mých představách o budoucnosti (tedy pokud nechci celých oněch čtyřiadvacet zbrusu nových hodin strávit na hřbitově). K tomu, aby se tento den stal pro nás opravdu vzácným darem a nikoliv úkolem, nezbytnou zátěží či nudou nepotřebujeme žádné speciální dovednosti. Nepotřebujeme znalosti ani žádnou hlubokou duchovní zralost. Úplně všechno čeho je zapotřebí máme, a to už teď, právě v tento den, v tuto chvíli. Jsou to naše vlastní oči, uši, dech, tělo a (jakkoliv třeba jen nepatrná, neobratná, sotva zachytitelná, chvilková,..) reakce, jediná skutečně dobrá odpověď na tento jedinečný dar: prosté poděkování, vděčnost a trocha dětské otevřenosti.
Posílám pár slunečních paprsků, když už nejsou týdny vidět 🙂
